Login:
Heslo:
 
Reklama: Bezpečnostní schránka Co to je bezpečnostní schránka.
Navigace: Obecná porada o nápravě /OPONA/ > DŮLEŽITÉ > Obchod se strachem

Obchod se strachem

Obchod se strachem
Jan Benda

Pro strach má mít člověk uděláno, říká staré lidové přísloví. Bohužel o tom, co má mít člověk pro strach uděláno, lidové přísloví mlčí. Jiří Suchý jen dodává... „ať si každý pro strach udělá, co chce, jen když má uděláno......v tom právě spočívá moudrost toho přísloví“.

Strach je obranný mechanismus, kterým nás příroda chrání před naší vlastní hloupostí. Problémem není tento náš obranný instinkt strachu, ten je pro nás velmi důležitý. Problém je ve zneužívání strachu. Zatímco v centru řeckých bájí a jiných starých legend stojí bohové, hrdinové a lidé stateční, tedy postavy ztělesňující dobro nebo vysvětlující smyl řádu světa stejně jako smysl lidské existence, současná média a kinematografie jsou fascinovány horory, válkami, zabíjením, vraždami a násilím. Atmosféra strachu je tím, na čem tento byznys vydělává nejvíce peněz. Filmů, ve kterých se setkáte s lidskou statečností, s postoji, které by nám pomohly si uvědomit, co máme pro strach udělat, když nám lidová moudrost nenabízí žádnou konkrétní odpověď, je pramálo.

Proč si myslím, že by měl mít člověk pro strach uděláno? V současné době jsme každodenně a na každém kroku bombardováni hrůzou nejrůznějšího kalibru a typu. To aktivuje naše obranné instinkty strachu. A protože nemáme všechny potřebné informace pro rozlišení opravdového a fiktivního nebezpečí nebo schopnost rozeznat situaci, kdy jsme někým manipulováni, naše instinkty pak v tom mají zmatek. O výhodnosti strachu jako nejefektivnějšího nástoje vládnutí věděli a vědí všichni ti, kteří kdy světu vládli. Věděli to králové, císařové i církevní hodnostáři, věděli to kmotrové organizovaného zločinu i generálové malých nebo velkých armád. Věděl to Stalin i Hitler, věděl to i Gottwald stejně jako jeho vnuci, vědí to guvernérové všech světových bank a vědí to i představitelé současné světové, evropské a v neposlední řadě i české politiky. V Čechách strach z vysoké míry státních dluhů vede ke škrtům ve státním rozpočtu i jiným úsporným opatřením, nikoli však k investicím tvořící trvalé hodnoty. Panika z pádu řecké ekonomiky vyvolává v eurozóně strach z pádu evropského nebo světového hospodářství a „….proto si musíme utáhnout opasky“. Ale je opravdu evropské hospodářství tak bezmocné a slabé, aby ho jedna nevelká země mohla zničit? Pakliže ano, je tu se současným ekonomickým modelem něco vážně v nepořádku a je ho třeba zněnit. V opačném případě se obávám, že se stáváme obětí manipulace mocných.

Obava z terorismu je připomínána vždy ve chvílích, kdy jsou utráceny obrovské peníze daňových poplatníků za nové bezpečnostní agentury nebo kdy jsou definovány zákony omezující osobní a občanské svobody, zaváděny policejní odposlechy, kdy jsou kontrolovány toky informací i peněz a kdy jsou systematicky vytvářeny databanky osobních údajů o obyčejných lidech. V září 2001 zemřelo v troskách padajících věží v New Yorku okolo tří tisíc nevinných lidí. Strach před možným opakováním této teroristické akce se stal legitimním důvodem k rozpoutání mašinerie strachu, ne nepodobné histerIi z kapitalismu nebo komunismu v polarizovaném světě padesátých letech. Nikdo už nemluví o tom, že v následných válkách v Afganistánu a Iráku zemřelo mnohonásobně víc lidí než v onen osudný zářijový den. A ačkoliv byl sebevražedný teroristický útok namířen převážně proti Spojeným státům, celý svět dodnes nějakým způsobem participuje na vytváření a šíření ideologie strachu. Proti teroru se tedy bojuje ještě větším terorem, za který my obyčejní lidé platíme našimi penězi i klidným spánkem. To je to, co si v tomto případě pro strach děláme.

Ale nenechte se mýlit, nejsou to jen politikové, piráti průmyslu a mafiáni, kteří se spolupodílejí na celkové atmosféře obecného strachu naší doby. Jsou to i vědci, inženýři, ekonomové a lékaři, novináři, filmaři a literáti, lidé hloupí i chytří, vzdělaní i negramotní, lidé fyzicky slabí i silní, kteří mají nějaké pádné argumenty, že svět, tak jak ho známe, přestane existovat, pokud něco neuděláme. A důvodů je dost.......globální oteplování, ozónová díra, kůrovec, zemětřesení, meteority, povodně, konec světa zakódovaný v mayském kalendáři, mimozemské civilizace, rakovina, nezdravé jídlo a já nevím co ještě..... to všechno jsou reálné i nereálné hrozby používané k vytváření atmosféry strachu. A pokud bychom se řídili onou lidovou moudrostí, pro každý z těch strachů bychom si měli něco udělat. Ale kde na to všechno vzít a nekrást? Jsme tak bohatí penězi, časem i duchem nebo máme tolik sil nazbyt? Vždyť jenom starost o každodenní obživu nás stojí tolik energie....?

Strach je pojem abstraktní, nikdo ho nikdy neviděl. Představu o něm si děláme jen z důsledků hrůzných situací, které jsme osobně prožili nebo které nám rádi, ochotně a za naše vlastní peníze zprostředkovávají masová media. Strach má mnoho tváří, které dostávají konkrétní podobu převážně pouze v naší fantazií nebo spíše v její nedostatečnosti. Nedovedeme si totiž mnohdy představit, že by se třeba nic stát nemuselo nebo snad ještě hůř, že by to také v našem životě mohlo dopadnout dobře. Alfréd Hitchcock říkal, že člověk se nejvíce bojí toho, co nevidí. Jistě, „strach má velké oči“, praví jiná lidová moudrost. Pokud bychom chtěli strachu porozumět rozměrově, je evidentní, že je o mnoho větší a je ho mnohem víc, než je jeho skutečná hrozba nebo pravděpodobnost vzniku katastrofy. Strach z výbuchu jaderné elektrárny jako důsledek enormního zemětřesení v Japonsku vedl k myšlence uzavření všech jaderných energetických zdrojů v Německu nebo zemích, kde daleko větší „zemětřesení“ jsou způsobena politickými nebo korupčními skandály. Zavření a likvidace starých jaderných elektráren je velmi drahá záležitost a ještě dražší je vybudování náhradních zdrojů elektřiny. A protože existence našeho světa bez elektřiny není myslitelná, něco se musí udělat. A tady se vnucuje otázka, kdo to všechno vlastně bude platit, kdo za bankami a novým zeleným průmyslem vlastně stojí? Kdo opravdu benefituje z našeho strachu? Co jsme si pro tento strach ochotni udělat a kolik si můžeme dovolit za to zaplatit?

Obecně se dá říct, že obchod se strachem je výhodnější a výnosnější než všechny finanční instituce světa, výhodnější než kasina, než obchod s diamanty a drahými kameny, s drogami, zbraněmi a dětskou pracovní silou, otroctvím a já nevím s čím vším ještě. Obchod se strachem byl a dodnes je jedním z nejlukrativnějších způsobů na světě, jak se obohatit. Vydělávají na něm ovšem pouze ti, kteří atmosféru strachu vytvářejí.

Na principu strachu stojí všechny režimy totalitní, stojí na nich ale i režimy demokratické. Totalitní režimy se uchylují k metodám korupce, šíření strachu z fyzické likvidace lidí, k hrozbám smrti, ubližování nevinným nebo nepohodlným lidem a jejich rodinným příslušníkům na těle i na duchu, manipulování informací, vydírání, propagadě, apod. Naproti tomu demokratická společnost používá jiné nástroje vyvolávající v lidech strach podobný nebo mnohdy ještě větší než režimy represivní. Patří sem například sociální nejistota a ztráta zaměstnání, nutnost počítačové gramotnosti, půjčky v bankách a možná exekuce nebo ztráta majetku v případě neplnění závazků stanovených smlouvou, placení daní, udržení dosaženého životního stylu, nutnost převzetí zodpovědnosti za vlastní činy a existenci a mnohé další. To jsou nástroje demokratického světa, které ovlivňují náš každodenní život a vyvolávají v nás strach.

Co si tedy pro strach udělat? Strach nemá povahu věci, abychom ho mohli změřit a určit mu patřičné místo v našem životě. Strach je stav naší mysli. Myslím, že rozměr strachu je v přímé úměře ke společenské situaci země stejně jako životní situaci každého z nás. Strach nedává spát poctivým lidem stejně jako špatné svědomí lidem nepoctivým. A pokud někdo nemůže spát, nemůže ani snít. A sen je to, oč tu běží - sen o našem životě, naší budoucnosti, našem světě, na jehož budování se chceme podílet.

Pamatuji se na euforii, která vystřídala období hrůzovlády a normalizace komunistické éry, na onen polistopadový sen o svobodné zemi a svobodných lidech. Sametová revoluce nastala v okamžiku, kdy z lidí spadl strach z policejního násilí a represí komunistického režimu. Obávám se však, že jsme se dostali do situace, kdy jeden strach byl nahrazen strachem jiným, strachem z existence ve svobodném světě. A tak se ptám, je doba, ve které je nám dáno žít, tak zlá anebo je chyba v tom, že si současní politikové nedovedou nic jiného představit? Nejsou schopni snít nebo jim špatné svědomí nedovolí spát? Nebo se stali obětí stejného strachu, který sami vytvářejí?

Člověk v zajetí strachu není člověkem svobodným a jen člověk statečný si svou svobodu opravdu zaslouží. Alespoň tak to tvrdí staří Řekové. A o tu svobodu tu opravdu jde. A tak se ptám: máme krátkou paměť anebo nemáme dost odvahy a představivosti ten sen o svobodné společnosti uskutečnit? Nevíme jak? Chybí nám schopnosti anebo schopní lidé? Nebo máme strach z jakékoli změny anebo z toho, že bychom mohli uspět? Pokud se ale má něco v téhle zemi opravdu změnit, každý z nás si musí pro strach něco udělat. Ať si tedy každý udělá, co chce, ale pokud se nechceme nechat manipulovat hrstkou mocných, pokud chceme vidět nějaké opravdové pozitivní změny v naší společnosti, začněme být stateční a přestaňme se už konečně bát.

Jan Benda

Architekt. V roce 1987 emigroval do Kanady, nyní žije a pracuje v čínské Šanghaji

Zdroj: http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jan-benda.php?itemid=14427

 

 
© opona2009.zacit.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma, reklama PC fórum