PANAUGIE
kde se radí především O rozžehnutí jakéhosi všeobecného světla,
v němž by mohli všichni všechno a veskrze vidět.
Proč se přistupuje k úvaze o světle a čeho třeba zde dbát.
Poznali jsme, že se hledá nějaký prostředek, jímž by se lidské duše
přetvořily v lepší. Prostředek všeobecný a všem společný, prostředek
prostý, sám v sobě důsledný a proto účinný, ale přece nenásilný a vedoucí
k dobrovolnosti jednání. Nyní je třeba se poohlédnout, zda možno něco
takového nalézt; myslím tím, zda lze nalézt nějakou věc, která by uvedla
všechny a všechno v jakousi velmi prostou, ale přece účinnou
a příjemnou činnost, a v té činnosti je spojila, změnila a oblažila.
Pátráme-li potom určitým směrem, ukáže se, že to musí být něco, co
se podobá světlu. Na světě jistě nelze nalézt nic, co by bylo stejnou
měrou všemu společné, stejnou měrou ke všemu dosahující, stejně vším
hýbající, vše přetvářející a oblažující, jako ona přejasná Svítilna na
obloze, jako slunce. Před jeho září a teplem nic se nemůže ukrýt a ani se
ukrýt nechce, poněvadž jeho Světlo je příjemné očím, a všechny bytosti
cítí, že se jeho životodárnou mocí udržují při svěžestí a zachovávají při
životě, takže Slunce samo se pokládá za nositele života, za vůdce a krále
všeho, co se rodí v celé oblasti přírody.
Když pak hledáme něco, co by mělo zcela podobný účinek v oblasti
lidských Srdci, co jiného nás, prosím, může napadnout než rozumové
světlo duší, moudrost?
Nebude tedy marná naše naděje v nějaký podobný účinek ani
v našem poradním díle O nápravě věcí, bude-li nám možno zažehnout
především jakousi zářící spoustu rozumového světla, která by
dostačovala rozehnat všechny temnoty myslí. Tak se jistě stane, že
myšlenky nás všech, zabývající se vyšetřováním cest jak našich zmatků,
tak i věčného řádu, ve který nutno uvést zpět věci, mysli, jazyky a vůbec
všechno, tím více se očistí, čím lépe prozkoumáme a uvědomíme si
všechny způsoby světla.
Co je světlo a opak světla tma a kolık je jich druhů
Od světla pochází znalost věcí, od tmy neznalost věcí. Světlo dále
poskytuje věcem i duším příjemný pocit a radost, tma smutek a ošklivost
Světlo posléze má podobu života, tma podobu smrti.
Konečně vnitřní světlo je záře zažehnutá v mysli rozumného tvora,
která ji osvětluje a řídí na jejích cestách. To světlo je trojího druhu
a ozařuje tři činitele lidského nitra: rozum, vůli a cit.
Světlo v rozumu je rozumová znalost věcí, která dává člověku
možnost sledovat pravdivost věcí, uvažovat o jejich způsobech
a pociťova't z toho radost. Je-li to světlo jasné, nazývá se moudrostí.
Moudrost je pravdivá znalost toho, co je, a rozvážné a užitečné užívání
všeho. l proti tomuto světlu stojí tma, jíž je neznalost věcí, skutečná
a opravdová tma, od níž pochází chabost a tupost mysli. Jestliže však
mysl, zmítajíc se vrozeným puzením sem nebo tam, přece se začne někam
pohybovat, naráží nejen na ustavičné překážky nejistých domněnek,
nýbrž upadá i do jam omylů a ocitá se na jakýchsi strmých svazích, kde je
ohrožena sklouznutím a zřícením, až konečně upadá v záhubu.
Druhý stupeň vnitřního světla spočívá ve vůli, jíž člověk usiluje
o dosažení dobrých věcí, okouší jejich příjemnost a dochází potěšení.
Proti tomuto světlu stojící tma je nečistota mysli. Lidé jí poskvrnění
nazývají se syny temnot, poněvadž nacházejí zálibu v dílech tmy.
Třetí stupeň vnitřního světla je ve svědomí čili citu. tj. pohoda
a radost srdce vzniklá z pocitu poznané pravdy.
Proti tomuto světlu stojící tma je úzkost mysli, vědomé sobě
nepravosti a špatnosti . .
Co je plné světlo rozumu, jaké si přejeme a jak je nezbytné.
Přejeme si světlo, které by lidem ukázalo všechno jejich dobro, a to
všem a všemožně, bez bloudění a jakéhokoli omylu. To teprve bude
Panaugie, záře všeobecného světla.
Lidská přirozenost je tak uzpůsobena, že základní kořen všeho
jejího jednání, at' dobrého či zlého, tkví v rozumu. Údy totiž konají svým
pohybem to, co přikazuje královna vůle. Královna však rozkazuje podle
toho, jak se rozhoduje, rozhoduje se podle toho, jak volí, volí podle toho,
jak chápe; chápe však podle toho, jak každou věc přijímá od smyslů
a přijímá ji posléze podle toho, jak se jeví, buď v jasném světle, nebo
zahalenu v mraky, bud' v její skutečné barvě, podobě a poloze, nebo
v zrůdné a zkreslené. Tak tedy ve skutečnosti pramenem všech tužeb
a činů je rozum.
A opravdu můžeme vidět na těch, kteří mají jasné světlo poznání, jak
jejich rozum neomylně rozlišuje věci, jak jejich vůle bez prodlení je volí
nebo zamítá, jak se jejich schopnosti pohotově vynořují a všechno
uvádějí ve skutek.
Opak toho nastává všude tam, kde utlačují mysl temnoty
nevědomostí. Ie to docela tak, jako když někdo musí jít temnou krajinou,
kterou nadto ani nezná. l kdyby měl Silné nohy a bystré smysly a byla to
místa rovná, neskytající žádné nebezpečí, přece není možno, aby kráčel
bez obavy, aby nenašlapoval nejistě. aby tu a tam nezakopl, neklopýtl
a neupadl. Stejně tak není ani možno, aby ten, komu připadne úkol
O věcech. které nezná nebo Zná málo, rozhodovat, nebo z nich něco
vybírat a pak vykonat, aby se nestával obětí přeludů, aby nebloudil a aby
neklesal.
Nemoudrost je prý jakousi Sfingou pro lidi, které drží ve svém zajetí;
zahubí ty, kteří jí neporozuměli, sama však hyne, jestliže jí porozuměli.
A opravdu ten, kdo nezná, co je v životě dobro a co je zlo, hyne vlastní
nevědomostí a nerozvážností, chápe-li však obojí, sama nemoudrost
přichází v niveč. Proto musíme zahubit samu nevědomost. aby ona
nezahubila nás.