Prohlášení 2
My, níže podepsaní občané Turnovska a široké spádové oblasti Českého ráje, povětšinou členové kulturních a společenských organizací, činitelé v kultuře, sportu i ve veřejné činnosti vyjadřujeme tímto nespokojenost a protest
Rozviřování otázky návratu rozsáhlých majetků potomkům provinilých osob, mezi nimi především ze šlechtického stavu, a provokační mediálně hlásaná hesla „co bylo uktradeno, musí být vráceno“, právě v této zavádějící souvislosti, vede nás k otázce:
Kdo, kdy, komu a co ukradl!?
Není jistě na škodu připomenout českému národu historickou exekutivní popravu 27 českých pánů na Staroměstském náměstí po bitvě na Bílé hoře , která byla počátkem rozsáhlých loupeží a konfiskací majetku českých osob (ponejvíce českých šlechtických rodů). Následovalo vypuzení kolem 350 českých šlechticů a přinejmenším 30 tisíc občanských subjektů a to bez majetku, který jim nikdy nebyl vrácen a stal se dlouhodobě drženým majetkem cizích šlechtických rodů a také zrádců českých stavů jako např. Heřmana Černína , Albrechta z Valdštejna a dalších kteří jsou dnes oslavováni. Období koloniálního nevolnictví českého lidu trvalo staletí a o metodách robot s karabáčem drába vypráví velice tristně obecní kroniky i slavná česká literatura, která je dnes nejspíš záměrně zatahována za záclonu zapomnění nebo je dokonce zesměšňována . Je napadána i pozemková reforma prezidenta Masaryka, kterou bychom dnes podle současné terminologie měli nazvat Nápravou některých křivd.
To všechno bylo, a na začátku velká majetková loupež, daná válečným výsledkem Bílé Hory. Po staletích došlo ke smiřování a zapomínání základní příčiny majetkových vztahů ve společnosti, aniž ovšem většina těchto šlechtických rodů opustila představu o svém vztahu k němectví. Již samý počátek (a možná i dřív) Protektorátu Boehmen und Mahren znamenal veřejnou prověrku loajality této většiny k českému subjektu. Tato většina se ztotožnila s fašistickou okupační mocností, jejímž tzv. „konečným řešením“ bylo vyhlazení českého národa. Na to se dnes rádo zapomíná či se zamlčuje. Ovšem výsledek 2.světové války a konečné její řešení v dosud platných závěrech z Postupimské smlouvy je strohý válečný výsledek a neznamená nic kvalitativně jiného, než bylo řešení po Bílé Hoře. K Postupimským závěrům patří i neoddiskutovatelná platnost a oprávněnost Dekretů Exilové Londýnské vlády, vedené prezidentem Edvardem Benešem. Válečné reparace přiřčené Československu však ani zdaleka nebyly pokryty majetkem Velkoněmecké říše a majetkem zrádců národa, tedy i provinilých šlechtických rodů (300 kontra 350 miliard Kč). Tak jako po Bílé Hoře tu platí výsledný stav a jakékoliv jiné názory znamenají buď nevědomost či další zradu, což je zvláště u českých historiků jistým signálem o podezření z osobního prospěchu.
Chceme zde zdůraznit náš neoblomný názor, že dnešní skutečnost a konečně naše zapojení do systému rovnoprávných Evropských národů vedlo ke tlusté čáře za starými vzájemnými spory a vztahy. Chceme žít v hlubokém přátelství a účinné spolupráci a to nejenom v Evropě. Ale neopravňuje nás to k tomu, abychom si nevzpomněli, kdyby bylo třeba. Aby nebylo pozdě.
Proto konkrétně nesouhlasíme a protestujeme proti cílenému duchu výstavních expozic, věnovaných vzpomínce na provinilé šlechtické rody, aniž by byla připomenuta jejich prokazatelná (dnes umně zasouvaná) podpora fašistickému okupačnímu a vyhlazovacímu režimu za 2.světové války. Je nám líto, že mezi takovépříznivce této politiky patří i historici , novináři a památkáři spojení s Turnovem a jeho spádovou oblastí, kteří na Hrubém Rohozce neomluvitelným způsobem akceptují hrůzné válečné dějiny této oblasti a této celé země. Není nám jasné, proč vyšší orgány kultury a památkové správy ponechávají tuto bezuzdnost bez povšimnutí a žádáme okamžitou nápravu. Věříme, že v tomto národě Českém je ještě dost hrdých občanů a vlastenců, kteří s námi plně souhlasí a připojí svůj hlas.