Proberme se, Švejci!
Rubrika: U NÁS
Vážení Spoluovčané. Naše země secsakramentsky nevzkvétá. To víme celkem všichni. Opět jsme naletěli. Kdysi na Zelené, teď na Véčkaře a Topku. Předtím na oranžové a modré. Chcete snad projít celým barevným spektrem? Fascinuje mne, jak v některých komentářích k mým článkům vyjadřují mnozí z vás obdiv, že jsem vystoupil z anonymity a píši pod svým skutečným jménem. Další zase vyjadřují strach, jaké to pro mne bude mít následky. (Já jim za tuto starost o mne děkuji.)
Přátelé, světe div se, zatím žádné následky nepociťuji, ba naopak, a věřím, že tomu tak bude i nadále. Přestal jsem se bát, protože víc se bojím o své děti a jejich budoucnost. Zbavit se strachu je nesmírně osvobozující – věřte mi. Zčistajasna zjistíte, že jste VNITŘNĚ svobodní. Ten papiňák ve vás upustí páru a usínáte s čistým svědomím, že říkáte, co si myslíte. Samozřejmě nikdo z nás nemá patent na pravdu a ne každý s vámi bude souhlasit.
Většinou si ale spousta lidí myslí totéž.
Vládnou nám zločinci, kmotři, opravdoví vykořisťovatelé non plus ultra, bez vizí, programů a hlavně bez vůle cokoli měnit, dokud budeme mlčet.
Snažím se nejen psát tyto články, ale i každodenně v práci působit aktivně na své okolí a předkládat argumenty k zamyšlení. Je pozoruhodné, kolik lidí se po takových rozhovorech probouzí jako ,,Stepfordské Paničky” z jakéhosi dlouhého zlého snu a většinou říkají:,, Aha, no jo vidíš, to mě ani nenapadlo.”
Víte, co napadlo mne? Ticho po pěšině je totiž proto, že Oni se vlastně bojí nás. Prskají a kopou kolem sebe a neumějí říkat nic jiného, než že všichni, kdo je kritizují, jsou náckové a vrazi demokracie. Proboha jaké demokracie? Mladí vysokoškoláci chodí z univerzit rovnou na pracák, kvalifikovaní čtyřicátníci o práci nezavadí, protože jsou moc staří, o lidech před důchodem ani nemluvě. Svoboda slova? Nenechte se vysmát. Kolik znám lidí, kteří ani na svém pracovišti nesmějí prezentovat vlastní názory. Máme otevřené hranice tak nehorázně, že k nám proudí zločinci, vrazi, příživníci a lidé nakažení nemocemi, které byly u nás kdysi již dávno vymýceny. Nechci zpět ostnaté dráty, ale vládu pořádku, zákona a práva. Potraviny v našich obchodech jsou nekvalitní, jsme popelnicí Evropy, občany druhé kategorie.
Někdo mi říkal: ,,Prosímtě za komunistů se stály fronty na banány a teď máš všude zboží plný regály, tak na co si stěžuješ?” To je svatá pravda. Když jste si ale tehdy tu frontu vystáli, tak se ty banány daly s prominutím žrát. Považte, kdy jste se naposledy zakousli do chutného červeného šťavnatého rajčete? Koupil jsem již několikrát šlehačku, která se nedá ušlehat. Chléb vám zplesniví do tří dnů a tak dále a tak dále, ale my jedem pořád ,,močálem černým kolem bílých skal.” Mimochodem, copak plné regály mnohdy nepotřebných cetek jsou smyslem života? Kde je pokora, kultura ducha, kolik lidí dnes čte knihy? Nejsem levičák a socialismus bych zpátky nechtěl. Změna nastat musela, ale je to ubohý výsledek ,,velikého” začátku.
Vím, že je krize. Kdosi se nudil a tak ji vyrobil. Týká se celé Evropy, ba celého světa, ale tady v té naší malé kotlince, právě proto, že je tak malá, je to jaksi velmi markantní.
Zatím pociťujeme jenom symptomy, ale důsledky, pokud budeme ,,rejt držkama v zemi,” (Karle Kryle, ty to vidíš) se brzy dostaví.
Vyzývám vás tedy, jako váš spoluobčan, otevřeně k nulové toleranci k nespravedlnostem, šlendriánům a k občanské neposlušnosti.
Věřte mi, že ti samečci každý den v televizi machrují, ale mají plné kalhoty, abychom nevyrazili do ulic. Vezměme si příklad z Islandu a pojďme konečně vymést ten Augiášův chlív. ZBAVTE SE STRACHU, ať se konečně bojí jenom ONI.
Pomalu se nám blíží listopad. Zamyslete se nad tím, jestli už by konečně nepatřila na mafiánský samet hrubá záplata.
Váš Zbyšek Pantůček.