VŠEOBECNÁ PORADA O NÁPRAVĚ
(text je z knihy VŠENÁPRAVA OBRAZEM od Jiřího Všetečky)
Určená pokolení lidskému.
Světla Evropy,mužové učení ,zbožní a vynikající ,buďte zdrávi !
V Athénách na Areopagu platil zákon, aby se jednalo bez dlouhých úvodů a vzletných slov. Vy, velcí mužové, jste pro mne velkými Athénami,
velkým Aeropagem. Tohoto zákona však nedbám. Předně proto,že to, co vám předkládám, je daleko důležitější, než byla kdy která záležitost
na Areopagu projednávaná.Máme se radit o nápravě věcí lidských všichni ve spolek, to jest způsoby obecnějšími a velkorysejšími, než se
kdy dělo od počátků světa. Není to tedy nic nového co do obsahu otázky, avšak zcela nové co do způsobu jejího řešení.
Ještě nikdy od samého pádu světa až do dnes neovládala lidské mysli tak veliká tupost, aby nepoznávali svých nedostatků
a necítili nad nimi lítost, aby netoužili po nějaké změně k lepšímu a dokonce našli se i v každém národě a za každých okolností
vzdělaní a odvážní mužové, kteří se snažili ze všech sil o nápravu. Nikdy však až dosud neusilovali o nápravu všech závad všichni lidé.
Trvají totiž i nadále ve světě zmatky a nepodařilo se je odstranit, pokud se týče celé lidské společnosti.
Nuže co nám brání. abychom nezkoumali, zda nelze snad tak
rozmanité, pošetilé a záhubné výkyvy napravit nějak účinněji i vzhledem
k celé lidské společnosti a konečně někdy nějak úplně jich zbavit i celý
lidský rod? A co nám brání, abychom se nepokoušeli o totéž po jiných
a jiní zase po nás? je to jistě věc tak důležitá, že je lépe tisíckrát se
minout cílem, než tisíckrát se znovu o ni nepokoušet.
Vy všichni tedy vespolek, moudří mužové, budete mi velikým
Areopagem, větším než byl onen athénský, kde, byl určitý počet soudců,
kteří se scházívali v určité době, aby v chrámu Areově vynášeli rozsudky
v hrdelních sporech. Já však vás připouštím v počtu neomezeném, ne
proto, abyste vynesli rozsudek O hlavě nějakého člověka, nýbrž O spáse
celého světa.
Jednejte, prosím, tak, aby se neshledalo, že jste v konání tohoto vám
svěřeného úkolu méně horliví, než byli oni areopagité ve svém.
Areopagité zasedali stále, a to proto, aby nikdy nechybělo útočistě
pravdě a nevinnosti. Proto také vaše společné a svorné úsilí k vyšetření
této věci budiž jednomyslné a trvalé, dokud se vaším přičiněním nestane
všem zjevným, co je v ní pravdy a dobra. Chválí se přísnost, S jakou
areopagité soudili, dále že rozsudky v hrdelních sporech vynášeli
s takovou nestranností, že neprováděli vyšetřování za světla denního,
nýbrž ve tmě noční, aby se nedívali na ty, kteří mluví, nýbrž na to, co
mluví; proto jejich soud byl pokládán za nejznamenitější. Počínejte si
také tak, aby váš soud byl nestranný, nedbejte žádné osoby, ale tím
pozorněji vybírejte si věci samé ze slov, která jako by k vám přicházela
Z temnot.
Řekové a Římané, kteří vynikali moudrosti nad ostatními národy,
byli zpravidla k svým řečníkům, mluvícím při soudních přích, natolik
shovívaví, že se nikdo neodvážil, i když některý řečník seberozvláčněji
mluvil, ho přerušit, ani mu odpovídat, dokud neřekl: ,,Domluvil jsem.“
Bude ku prospěchu, abyste si i toto pamatovali: „Poněvadž píší
Poradu, nedělám v celém díle nic jiného než radím, tj. předkládám to.
co se mi zdá správné a ukazuji, proč si myslím, že nechybuji,
stanovím-li to takto, ponechávaje přitom všude komukoli z lidí,
národů a sekt úplnou svobodu, aby s tím souhlasili nebo nesouhlasili.
Jestliže však něco nebudu moci ani já, ani jiní prokázat tak, aby už
nebylo možno proti tomu vznášet námitek, odložíme to mezi takové
věci o nichž je dosud třeba uvažovat.
Poněvadž pak tato porada je
míněna tak, aby na ní měly účast všechny národy světa, které jsou
rozděleny a vzájemně si odcizeny různými názory na věci, beru si za
úkol postupovat obezřele; nikomu nechci vyčítat jeho vady, nikomu
vyčítat jeho chyby, nikoho nechci ani přímo, ani nepřímo urážet. Vím
totiž, že nikdo nechybuje. Protože chce (ostatně, proč by to chtěl ?).
Zkušenost nás naučila, že není k ničemu, když jedni druhým
předkládají protichůdné názory, že je marné, vytýkají-li si navzájem
chyby a hádají se, je nutno, abychom začali provádět svůj úkol
obezřeleji. Přejeme-li si a snažíme-li se opět smířit všechny
lidi, není vůbec vhodná doba, abychom na někoho útočili. Bude
lépe shromažďovat a sjednocovat pravdy, bludy pak bud' nenápadně
přivádět ke středu pravdy, nebo zatím se vůbec tvářit, jako by jich
nebylo, dokud by se nenašla cesta, jak by i je bylo možno uvést v lůno
společné pravdy.
PANEGERSIE
všeobecné probuzení, v němž po výkladu, co věci lidské jsou a jak jsou zkaženy, dále,jak se v každé době na nebi i na Zemi hledala rada k jejich nápravě, a posléze, jak třeba se radit novým způsobem, jsou všichni lidé zváni, aby se odhodlali přispět společnou radou ve věci všem natolik společné.
Co to činíš, lidský červíčku? Kam se řítíš? Je tvým úkolem brát na sebe starosti o spásu světa? Kam se to na smrt ženeš a troufáš si nad své
síly? Proč se sužuješ žalem, který nikomu neprospěje, nebo proč máš být označen za pošetilce a vyvoláváš veselost a posměch?
O čem jsme si předsevzali pojednat, proč je zde třeba probuzených smyslů
a jakým způsobem třeba tu probouzet.
Na vás se obracím, kteří sdílíte
se mnou lidskou přirozenost a nehody, které ji sužují. Prosím, abychom se společně zamyslili nad
stavem světa, který až dosud všude a ve všem upadá v stále větší zlo, a zděsili se a zhrozili tolika
strašných pohrom, které se stále navracejí, ba nepřetržitě trvají,
nebo abychom se spíše poradili, jak poskytnout zde pomoc, je-li to vůbec nějak možné.
Všichni totiž, kteří se stáváme členy lidské společnosti, jsme povinni zachovávat zákony
společnosti. Každý at' se snaží, aby se vedlo dobře celé
společnosti,nikdo, aby jen jemu samotnému.
Je znakem pošetilosti chtít raději léčit jednotlivý úd než celé tělo.
Nikdo tedy at' se nezdá sám sobě tak bezcenný a bezvýznamný, aby se domníval, že není hoden
Toho, aby se účastnil vlastních těchto porad o obecné záchraně, nikdo také at' není tak beznadějně
pyšný, aby pokládal za nedůstojné sebe at' už vyslechnout rady jiných,
či přidávat své.
Kdo sám na sobě nezakouší, že je tomu vskutku tak, kdo to nepozoru je na jiných? Co se týče
schopnosti rozumu, jistě každý člověk, veden svou přirozeností touží vědět. A to vědět co nejvíce
ba dokonce, bylo-li by to možno vědět všechno. A konečně vědět
pravdivě, aby nepodléhal klamu, jestliže se vystříhá klamu svého
rozumu, nakolik může, nechybuje a jestliže přece, pak nevědomky
a nerad, a nelibě nese, je-li podezříván z omylu, nebo je-li od
jiných z omylu nařčen. Natolik lidský duch si uvědomuje, že
nevědomost a omyl není v souhlase se vznešeností jeho přirozené
povahy. Proto náš rozum, veden přirozeným pudem, dožaduje se
Znalosti věcí i pravdy. K čemu je nám dána vůle a co
hledá? Dobro. Každý člověk si totiž pře je, aby se mu vedlo dobře.
Bojí se, aby se neměl špatně, aby neměl bolest, aby nebyl sužován,
a vyhýbá se tomu, jak může. Naproti tomu však si přeje, aby
měl vše, co je dobré a může mu způsobit nějaký příjemný pocit a velmi těžce nese, jestliže se mu
něco takového odnímá. Přeje si dále věci skutečně dobré a pokládá za křivdu, je-li klamán věcmi
dobrými jen zdánlivě. Myslím tedy, že především v tomto musí všichni se mnou
souhlasit: že jsou tři kořeny lidské vznešenosti, vlastní lidskému duchu: rozum, který věci chápe,
vůle, která se žene za tím co je na věcech dobré, konečně pak nutkáni k činu, vyzbrojené a
usměrněné po všech stránkách schopnostmi k činům.
Že lidské věci jsou porušeny a jaké jsou příčiny těchto poruch.
Nic se zpravidla nenapravuje, leč jen to, co je porušeno. Když tedy
doporučujeme poradu O nápravě lidských věcí, předpokládáme tím už, že jsou porušeny.
To jistě nepotřebuje pracného důkazu, poněvadž nářky, že
nic není na svém místě a že všechno všude se uchyluje od správné cesty
(tu vpravo, tu vlevo), jsou všeobecné.
Naše mysl se totiž obrací ke všemu, aby se těšila z poznání všeho,
a volí si to, o čem se jí zdá, že jí bude nejprospěšnější, aby toho příjemně
užívala: cílem poznání věcí je tedy mír mysli s věcmi. A poněvadž člověk
vidí, že je obklopen jinými lidmi,z nichž každý rovněž se zabývá svými
věcmi a rovněž má na mysli svůj prospěch, soudí, že se musí vyvarovat
toho, aby ani oni jemu nebyli na překážku, ani on jim, a proto ve všem
styku užívá jisté obezřetelnosti, jež se nazývá politikou. A tak vlastním
účelem politiky je mír myslí mezi lidmi.
Příliš dobře je též známo. jak přemnoho je těch. kteří jsou otupělí co
do mysli, ducha i smyslů, a milují temnoty své nevědomosti místo vědění.
Svět je plný zcela nevědomých oslíků, ačkoli na druhé straně nechybí ani
Iidi, kteří jsou výchylkou opačným směrem a jsou příliš zvědaví, dychtiví
vědět všechno, kteří se po celé dny i noci moří, trápí, vyčerpávají, stravují
a přivádějí se na pokraj smrti, jsouce velmi podobni můrám, které tak
dychtivě přilétají k plamenu takže shoří.
Jestliže je tedy přemnoho věcí ,jež se vymykají lidskému rozumu, jakýpak div, že je nikdy neprovází klid mysli ?
Jaká jsou obvyklá lidská snažení,jichž je plný svět? Shon za majetkem, hodnostmi a rozkošemi. Je vůbec někdo, kdo by neviděl,
že v těchto třech věcech tkví podle obecného úsudku základ lidského štěstí a že se jim všechno ve světě přizpůsobuje?
Co však jsou všechny tyhle věci ? Majetek jistou starostí , hodnosti prázdným dýmem, rozkoše sladkým jedem, osidly všeho zla.
Dokud to lidé nechápou, honí se za stíny bez věcí, a rozplývají se
oddáni svým nicotnostem sami v nic.
Proto je vrcholem všech umění moci vládnout člověku, vládci všech
Věcí, i když člověk obrací toto umění sám na sebe jediného, neřku-li pak
na více lidí, účastných stejné přednosti.
Přihlédněme k příčinám toho. Lidé nedovedou vládnout
a nedovedou dát se ovládat. Nedovedou vládnout jiným. nedovedou
vládnout sobě. Nedovedou dát se ovládat jinými, nedovedou ovládat sami
sebe. Především totiž lidé ve své valné většině nejsou pamětlivi své
vznešenosti a jsou tak otrockého ducha, že se zahazu jí nejbezcennějšími
věcmi, jako je žaludek, požívačnost a ostatní malichernosti, dávají se jimi
ovládat, vést, táhnout a zmítat sebou jimi sem a tam, jsouce nehodni toho,
aby slyšeli na jméno člověk, jež přece značí tvora určeného k vládě nad
věcmi. Takový člověk počíná si stejně jako hloupý a bohaprázdný
námořník, který na moři zmítajícím se bouří odhodí veslo, a vystaví tak
jistému nebezpečí života sebe i ty, které veze. Tak hloupých námořníků
nenajdeš snad ani na dřevěných lodích. ale přemnozí lidé si tak zcela
šíleně počínají při řízení lodi svého těla a duše.
Jsou opět takoví lidé, kteří se nespokojují s tím, aby spravovali sebe
a své záležitosti, a bezuzdně se ženou za tím, aby vládli jiným, a pokládají
za rozkoš, je-li jim jen možno panovat, vést boj proti jiným, přemáhat je,
sobě podrobovat a drtit. Obyčejně totiž ti, kteří vládnou jiným, nedbají toho, proč jim mají vládnout. Myslí si, že svět je kvůli nim, nakládají
s lidmi jako se zvířaty a zneužívají jich, jak jim jen napadne, a když se setkají s odporem (lidskou povahu nelze totiž měnit a nelze ji zcela
zbavit svobody, nedílné to její části, aby dobrovolně činila něco, co je jí
vnuceno), hledají způsoby, jak by ji přece přinutili k poslušnosti. A jaké
jsou to způsoby? Vesměs násilnické: biče, kyje, pouta, žaláře, provazy,
meče atd . Odpovídá to však řádu? Sluší se, aby se takto nakládalo s rozumným tvorem?
Ohavnost a škoda jež vznikají z porušenosti lidských věcí.
Netřeba připomínat nic jiného než nejhroznější onu zhoubu, jež
přináší lidem tak nesmírné pohromy, totiž válku. Jasně si to uvědomíme,
pohlédneme-li jen na tuto válku v naší době, jejímž požárem je
zachvácena nešťastná Evropa skoro již po čtyřicet let. Kolik měst uvedla
vniveč, kolik zpustošila krajů, kolik vyvraždila národů, kolik zničila obcí
v plném rozkvětu, kolik celých států proměnila v mrtvá těla. Jakou
podobu vezmou na sebe tato zla nebo jaký bude jejich konec?
Že O nápravě věcí lidských se uvažovalo od počátku jejich porušení až podnes.
V studiu moudrosti vypadal první pokus takto: Někteří mužové, kteří vynikali důvtipem, oddávali se
zcela úvahám o věcech s úmyslem, že se po celý život nebudou zabývat ničím jiným ,
nebo alespoň ničím jiným tou měrou, než zkoumat přírodu a zvětšovat světlo poznání sobě i jiným.
Těm se dostalo jména filosofů, tj. milovníků moudrosti.
Jejich prací lidský duch velmi pokročil a byly vynalezeny mnohé vědy a umění.
A aby bylo možno šířit světlo vzdělání i nepřítomným, vzešel úmysl psát knihy a zaznamenávat v nich,
cokoli by bylo krásného a pamětihodného,
at' už by byly chovány v knihovnách a mohlo se k nim sáhnout, kdykoli je toho
zapotřebí, či aby byly též rozmnožovány opisováním a mohl se jich účastnit kdokoli z lidí. To
poskytlo příležitost šířit studia moudrosti mezi národy rozmanitých jazyků.
Tomuto úmyslu dostalo se velmi vydatné pomoci, když se vynalezlo umění knihtiskařské.
Myslím tím umění, jímž lze knihy rozmnožovat s neuvěřitelnou rychlostí a úpravností, aby
komukoli bylo možno se jimi podle libosti vzdělávat a téměř všechno vědět. Díky tomuto umění
vynořilo se totiž na Světlo všechno. cokoli se nám ze všech starobylých památek
zachovalo, a stejně i cokoli nadaní lidé našeho věku (neméně plodného než věky dávno minulé)
zplodí, velmi snadno se šíří od jednoho národa k druhému. Jen kdyby se k tomu nebyla přidružila
nevděčnost a nikoli užívání, nýbrž zneužívání tak velikého daru. K tomu přistupuje nedbalost lidí,
, kteří skupují knihy pro rejstříky, a poněvadž věří, že si mohou jimi v každém případě pomoci a
mohou si vyhledat, co právě potřebují, nedbají o to, aby vzdělávali svého ducha znalostmi věcí.
Třeba přiznat, že se v nových knihách odhalují čas od času věci,které dříve byly neznámé.
A zda se tedy nezdá, že jak tito spisovatelé, tak i čtenáři veřejně přiznávají, že nestačí ono, co
vzniklo dříve a, že stále zbývá něco lepšího a vhodnějšího, co je třeba hledat?
Přihlédněme nyní k tomu, co se podniklo, aby se v lidském pokolení
zjednal pokoj a svornost, a to jakými způsoby a s jakým výsledkem.
Prvním prostředkem bylo zřizování společností, kde se větší počet
jedinců sdružuje jako údy v jedno tělo, jímž kvůli pořádku má pak
vládnout hlava. Takovou společností byli původně příslušníci domácnosti
v jedné rodině, pak více rodin v jedné vesnici, pak více vesnic v jedné
obci, posléze více obcí v jednom kraji nebo více krajů v jednom státě.
Stupňovité uspořádání tohoto druhu je podmínkou každého dobrého
řádu ve všech věcech, ale přesto samo o sobě bez jiných svazků není dp class=;line-height:115%/spanost
silné, aby zabránilo výchylkám.
Proto byly navrhovány a ustanoveny tresty těm, kteří přestupují
zákon, poněvadž bez nich nebylo by možno zkrotit svévoli lidí zlých
a nemohla by existovat žádná lidská společnost v žádném národě.
A přece ani tak nelze všechno zlo a násilí potlačit a tím méně odstranit,
což dostatečně dosvědčují žaláře, pranýře, šibenice a podobné
prostředky, určené k zvládnutí zločinců a zločinů, které sotva kdy
odpočívají.
Zda má smysl pokračovat v poradách O nápravě věcí lidských a jak o to usilovat
Svět je totiž jediný po stránce přírodní, proč by se tedy nestal takovým i po stránce mravní?
Evropa je sice oddělena od Asie, Asie od Afriky, Afrika od Amerinky, stejně i jednotlivé říše a provincie
jsou od sebe odděleny horami a údolími, řekami a moři, takže se nemůžeme všichni vzájemně spolu
stýkat, ale přitom společná matka země nás všechny nosí a sytí, vzduch a větry nás všechny ovívají
a oživují, všechny nás kryje totéž nebe, totéž slunce i s ostatními hvězdami kolem nás všech obíhá
a střídavě nás ozařuje, takže je zřejmo, že všichni obýváme společný příbytek a společný vzduch nás
všechny udržuje při životě. Jsme-li tedy všichni občany jediného světa, co nám brání,
abychom se nespojili . . .
Povaha a zákony náležité porady, podle níž se má uzpůsobit tato veliká porada
Každé dílo, které se má rozumně podniknout, předchází rada, nebo jde-li o podnik větší důležitosti
a týkající se většího počtu lidí, porada, tj. srovnávání většího počtu rad, dokud se neukáže nejlepší.
Poznali jsme však již, že máme před sebou úkol větší, než jaký kdy byl pod sluncem, poněvadž se
dotýká i nás všech a všech věcí a všemožně. Je tedy třeba porady v každém případě, však jaké
porady? Ustanovme si, prosím, určité zákony, jak se radit, aby se nevyskytlo nic, co by začaté dílo
uvádělo ve zmatek, nebo je přerušilo nebo způsobilo, aby bylo bez užitku. O ničem nemůže být
žádná porada. Porada o věci neužitečné je pošetilá. Porada o věci jisté je planá. Když nikdo
nežádá o radu, porada se nezačíná. Když nikdo radu nevysloví, porada nepostupuje.
Když nikdo radu nevymezí, porada nedochází cíle.
Je nutno, aby radící se shodovali co do cíle. (Mezi těmi totiž, kteří chtějí rozdílné věci,
nemůže být žádné porady, stejně jako ti, kteří jdou na různá místa, nemohou jít spolu.)
]e nutno, aby se radící shodovali co do prostředků. (Není-li totiž shody co do prostředků,
porada se rozpadá, stejně jako když jeden z cestujících chce cestovat po zemi, jiný po
vodě, jeden pěšky, druhý ve voze, musí se nutně rozejít) Je nutno, aby radící se shodovali i
co do způsobů, jimiž se má jednat. Je třeba, aby radící se byli přáteli a jednali přátelsky. Je třeba
klidného vyšetřování, poněvadž i mezi přáteli kdykoli vyšetřování začne být prudké a útočné,
zvrhlo by se v hádku a spor; to bývá zřídka užitečné nebo přinášející dobrý výsledek.
Radící se nechť postupují mírně a klidně.
(Zneklidněná mysl není vhodná k udělování rad. Hněv překáží duchu, aby mohl vidět
pravdu. Láska k sobě totiž a ke svým a nenávist k záležitostem jiných jsou špatné brejle, které věci
nepravdivě zvětšují nebo zmenšují a ukazují je v jiné poloze, podobě a barvě, než jak vskutku jsou.)
Konečně se vyžaduje při poradě rozvážnost, a to jak u toho, kdo hledá radu, tak u toho, kdo ji
dává a prozkoumává. Hledající pravdu nechť věc správně vyloží. Nechť odhalí své pochybnosti
vzhledem k té věci. Nechť zároveň vysvětlí i příčiny svých pochybností. Když se nepochopí
povaha otázky, rada je pošetilá. Řešení toho, kdo nezná podstatu věci, je pochybné.
Přihlížej, zda rada směřuje k pravému cíli. Dbej, zda prostředky vskutku vedou k cíli.
Uvažuj, zda způsob provedení je snadný. Stane-li se, že se k jakékoli
poradě svolá nebo přijde velmi mnoho lidí, je třeba nové opatrnosti,
aby se každému dovolilo
vyložit všechna svá přání,aby se nikdo nevylučoval z možnosti pronést své mínění,
nebo dokonce nebyl odmítnut, aby nic nebylo usneseno a ustanoveno, leč za všeobecného
souhlasu všech.
Věz, že všichni ti, kteří se scházejí, mají stejné právo vyjádřit se k věcem, pro něž se scházejí, aby
o nich uvažovalì. Neboť tehdy teprve bude moci být porada úplná,snadná a spolehlivá, jestliže se nic
nepředloží, neprojedná a nerozhodne, leč to, s čím budou všichni souhlasit, a to podle týchž
společenských zákonů (tj. aby se vždycky jednalo nejdříve o účelu, pak o prostředcích a posléze
o rozumném užití prostředků). Nikomu nechť není dovoleno, aby vnucoval jiným svůj názor jako
věštbu; všichni nechť jsou hotovi nejdříve slyšet názory a důvody i jiných. Budou-li tyto souhlasit,
bude pevnější rozhodnutí, budou-li se vzájemně od sebe lišit, bude příležitost lépe uvažovat o všem,
dokud se neobjeví něco, co bude nejlepší.
Vždyť rozdílnost názorů a důvodů často poskytuje možnost, jak něco spolehlivěji hledat
a nalézt, co by se mohlo přijmout, aniž by kdo tomu odporoval. Tedy:
Ti, kteří se sešli k poradě, necht' mají společné návrhy.
Ti, kteří mají společné návrhy, nechť mají společné i názory a důvody.
Ti, kteří ma jí společné názory, nechť mají i společné závěry.
Při výkonu rad třeba zachovávat tři požadavky: aby nebyl překotný, aby se dlouho neodkládal,
aby nebyl drsný a zpupný.
Třeba dlouho uvažovat o tom, co se má jednou ustanovit.
Věc jednou správně uváženou třeba rychle provést.
Je vlastností dobrého muže radit k provádění rad, kde všechno slibuje dobrý výsledek.
Slibovat toliko výsledek (zvláště ve věcech nejistých, které se nazývají náhodnými), není rozumné.
Nejvíce pro nevděčnost lidí, kteří, má-li rada dobrý výsledek, lehce
zapomínají na toho, jehož poctivým vedením se k němu dospělo, dopadne-li to jinak,
obviñují toho, kdo k tomu radil, jako by stejně mohl dát i výsledek,
kdo mohl dát radu.