Login:
Heslo:
 
Reklama: Wifi Analyzer Užitečná aplikace pro Androida
Navigace: Obecná porada o nápravě /OPONA/ > Komenského Obecná porada o nápravě věcí lidských > 3.Text PANSOFIE ,Obecné porady o nápravě je z knihy VŠENÁPRAVA.....

3.Text Obecné porady o nápravě je z knihy VŠENÁPRAVA

  kniha společná lidskému pokolení

PANSOFIE       tj. všeobecná moudrost

založená na samé lidské přirozenosti tak, aby na základě správného poznání společných,

 všem vrozených pojmů, vrozené touhy po dobru a vrozených způsobů a prostředků,

jimiž, přizpůsobí-li se náležitě jednotlivým případům, lze předmětů touhy

dosáhnout, mohli všichni lidé zřetelně vidět všechno své dobro

a zlo, a aby sledováním veskrze neklamných cest mohli dospět

dobra a vyhnout se a uniknout zlu.

Dílo věnované všem národům světa,

aby se dostalo celému lidskému pokolení dokonalého rozumu,dokonalé řeči a dokonalého

jednání a aby se tak konečně jednou dosáhlo všeobecného souhlasu mezi lidmi a

odstranily se rozpory ve světě.

O člověku, uživateli tohoto Světa

Člověk je nejsložitější z tvorů, protože má v sobě podstaty všech

jiných stvoření. Ze světa tělesného má totiž v sobě hmotu, ducha, oheň

a tělesné části ze živlů, jednak pevné zemské, jednak tekuté vodnaté,

jednak jemné, vzdušné. Od par má tu vlastnost, že se celé jeho tělo

ustavičně vypařuje. Od srostitých má tu vlastnost, že všechny obdobné

části jeho těla jsou jen srostitý výpar; od rostlin, že se podobně živí, roste,

sílí a vadne; od podstaty živočichů má schopnost pohybu, pět smyslů.

rozmanité city atd.

Přednost člověka přede všemi zvířaty je trojí: rozum, řeč a svobodné

a samostatné konání čehokoliv, ale zcela se od nich liší svobodou vůle,

která není spoutána žádnou nutností konat to nebo ono.

Ačkoli je člověku určeno, aby vládl tvorům, a byla mu dána nad nimi moc,

přece mu nebylo dáno obrovské tělo, nýbrž středního

poměru mezi největšími a nejmenšími rozměry, protože měl

mít převahu silou rozumu, nikoliv těla.

Tělo je dáno člověku takové, aby vhodně sloužilo všem

potřebám rozumové duše. Proto je opatřeno mnohými orgány, je

vzpřímené, nahé a bezbranné, aby samo o sobě svobodné mohlo se

přece ošatit a ozbrojit, kdyby toho bylo zapotřebí.

Něco vznešenějšího je člověku poskytnutá svoboda a schopnost

vše si opatřit, upravit a odložit podle potřeby a přání. Že člověku bylo dáno více ducha,

 je zřejmo z mozku, jenž je u člověka větší než u kteréhokoli jiného živočicha, vždyť celá

 kulatá a tak objemná hlava je naplněna mozkem. Za jakým účelem? Jen aby duch měl

prostornější jak dílnu, tak Síň.

K citům je nutné také připojit nespokojenost a omrzelost.

Nespokojenost je netrpělivost pro nepřítomnost věci žádané. Omrzelost

je nechuť z věci do sytosti užívané. Např. jestliže někdo nemá místo, jako vyhnanec,

 nebo čas, jako člověk před smrtí,

 nebo patřičné množství či nutnou jakost, nebo nemá,

co by dělal nebo čemu by se s chutí oddával, nebo nemůže-li se uvést

v řád a cítí neužitečnost buď vlastní nebo věci a jestliže nemá společníka

nebo druha, s nímž by se potěšil apod., z toho vzniká nespokojenost.

Naopak zase jestliže se tyto věci kupí nad nezbytnost, vplíží se omrzelost.

Je rozdíl mezi pamětí a rozpomínáním neboli upamatováním. První

ukládá, druhé vyjímá. První je Zápisník, do něhož zaznamenáváme vše

nutné, druhé je jako rejstřík, ukazující, co bylo zaznamenáno.

Poznávat vše, co jest; nazývá se rozum čili mysl nebo intelekt, vzniká z

PRAVDY;

chtít vše, co prospívá; to je vůle, mající za předmět dobro věcí;

konat vše, co onomu obojímu slouží; to je schopnost hybná, mající za

předmět jednotu věcí.

Rozum totiž poznáváním naskytající se věci ověřuje. Vůle chápající

se jich, dobré schvaluje. Schopnost o ně usiluje.

Rozum shromažďuje. Vůle přijímáním nebo odmítáním usměrñuje.

Je vlastností rozumu poznávat, a to vše, vyjma to, co není.

Vlastnosti vůle je chtít, a to vše, vyjma to, co není dobré. Vlastnosti

schopnosti je dělat, a to vše, vyjma to, co nelze dělat (nemožné).

Rozum čili intelekt má zase tři části:

vnímání, jehož úkolem je přijímat vnějšími smysly vše, co se vyskytá,

úsudek, jehož úkolem je za vedení vnímání zkoumat a rozlišovat vše

vnímané, zda je to pravdivé či klamné, dobré či zlé;

paměť, jejímž úkolem je uchovávat pro budoucí potřebu poznané

a rozlišené.

Vnímání hledá jednotu věcí, úsudek pravdu věcí a pamět' dobrotu

věcí, tj. řád, prospěšnost a libost.

Vnímání poskytuje myšlenky, úsudek je třídí a pamět' je upevňuje.

Vůle má žádosti, které ukazují, co má člověk chtít; city , které

pobádají, aby chtěl to, co má;

svědomí, které schvaluje, nebo neschvaluje chtěné či nechtěné.

lntelekt je vnitřní zrcadlo, které přijímá, pořádá a rozmnožuje

obrazy věcí. Tyto obrazy věcí, jak je přijímá od smyslů, nazývají se tvary,

ideje, představy a obrazy. Jakmile z nich, velmi často týmž nebo

podobným způsobem vnímaných, intelekt tvoří jakousi obdobu věcí, jsou

to obecné pojmy; jakmile pak z těchto obecných pojmů logickou úvahou

stanoví něco dílčího, jsou to závěry. Tak je trojí činnost našeho intelektu:

Upínat se smysly a od nich přijímat tvary věcí v tom jednoduchém

pojetí, v němž jsou přinášeny (obrazivost).

Vyvozovat z jednotlivých vjemů obecné pojmy: ten a to, tak a tak,

býti a vznikati (rozum).

Z obecných pojmů zase vybírat a shrnovat některé poznatky

zvláštní, bez smyslového vnímání se zřením k předpokladu, že se

podobné věci mají podobně (úvaha čili myšlení pojmové).

A tak když mysl každého člověka je naplněna vtištěnými poznatky

věcí, rozdělují se ony poznatky tak, že jedny jsou představy, druhé

společné pojmy (které jiní nazývají principy, jež se s námi zrodily, ale ve

skutečnosti vznikají z častého vnímání a za analogie mnohých představ)

a závěry.

 Dílna vševědoucnosti lidské se nazývá mysl (rozum), nástroj k poznání všeho.

Skládá se z nadání, úsudku a paměti čili vnímání, rozsuzování a upevňování. A to vzniká z rozdílu

vnitřních smyslů a smyslu obecného, obrazivosti a paměti, jejichž základem je sbírat, pořádat

a spojovat. Nadání je jako živoucí zrcadlo nastavené věcem a vše zachycující.

 Úsudek je jako počet vše počítající, míra vše měřící a váhy vše vážící. Pamět je jako

skladiště zásob. Nadání věci vyhledává, úsudek nalezené zkoumá, pamět prozkoumané ukládá.

 Základní hodnotou nadání je, aby bylo pohyblivé, úsudku, aby byl pevný a důsledný, paměti,

aby byla obsáhlá. Nadání je velmi rychlá pohotovost mysli obracet se k věcem a postihovat rozdíly.

Úsudek je přesná schopnost mysli vše zachycovat a rozvažovat (to jest počítat, měřit a vážit).

Paměť je schopnost nejobsáhlejší, která vše zachycené a rozvážené ukládá pro budoucí

užití. Toto vše předchází a vede smysl (obrazivost), řídí rozum a následuje chápání.

Smysl se vztahu je na věci přítomné, rozum (základ domněnky) na budoucí a chápání

na minulé. Jako totiž oko nevidí věci mimo sebe, nýbrž obrázky věcí, silou světla z věcí odvozené

a prostřednictvím paprsků vsazené v oko, tak mysl (intelekt) zkoumá to, co pomocí smyslů bylo

přineseno obrazivosti a tam (v onom svém divadle) to prohlíží a o tom usuzuje. Z toho plyne, že

intelekt užívá obrazivosti nikoli jako orgánu, nýbrž jako objektu. (Vnější smysly mají své objekty

mimo sebe, vnitřní pak, pozornost, obrazivost a pamět' mají své objekty ve vnějších smyslech.

intelekt konečně má své objekty ve vnitřních smyslech.)

K správnému uspořádání intelektu je zapotřebí, aby bylo náležitě uspořádáno vnější

vnímání, vnitřní vnímání a ono nejvnitřnější usuzování.

(Jestliže tu nastane nějaká mezera nebo smíšení nebo nesprávné uplatnění v prvním,

druhém nebo třetím bodu, může vzniknout nevědomost nebo nesprávné poznání nebo omyl.)

Z toho je zřejmá povinnost logiky střežit vnější i vnitřní smysly (zejména

obrazivost(imaginaci,obraznost,pozn.admin) ) a i smysl, poslední pozorovatelku věcí.

(Vnějšími smysly vnímáme to, co je mimo nás, vnitřními to, co prostřednictvím vnějších smyslů

přichází odjinud, a nejvnitřnějšími to, co má kořeny v nás samých, to jest samo uspořádání naší

 podstaty, totiž váhu danou, která nás sem či tam naklání, míru intelektu, která rozlišuje pravdu od

 klamu a konečně počet sil, který nám mlčky odkrývá, co můžeme a co nikoliv.)

Vůle je střední a hlavní schopnost rozumné duše, která svobodně volí nebo zavrhuje poznané předměty.

Skládá se:

Z tužeb čili pudů, které se nekonečně vztahují na vše dobré, a nástroje, jak toho dosáhnout.

Ze Svobody zvolit si to či ono.

Ze svědomí, které schvaluje nebo neschvaluje chtění nebo nechtění před činem, při činu a po činu.

Při volbě střetávají se nerozhodnost, rozvažování a rozhodnutí.

Cit jest určitý stav mysli pohnuté vnímáním věcí.

Vzniká tedy vždy od smyslu vnějšího nebo vnitřního, to jest

Obrazivosti. Jeho forma tkví v pohybu k věci nebo od věci nebo obojím

způsobem vzájemně. Jestliže totiž vnímáme něco krásného a sobě

v budoucnu prospěšného, a proto milého, vzniká z toho k té věci láska

všeobecná, obsahující příjemnost, žádost čili chut' zmocnit se toho,

vyhledávání a úsilí. Jestliže se prostředky vyskytnou, objeví se naděje, z ní

radost a nové popudy k horlivosti.

Dosáhneme-li té věci, vznikne radost. Zmocníme-li se jí, objeví se

rozkoš, rozlévající se příjemnost mysli (která posléze přechází v nasycení

a omrzelost). Naproti tomu, jestliže mysl tuší cosi ošklivého, škodlivého

a nemilého, vzniká k tomu nenávist, jež obsahuje nelibost, odklon, útěk.

Nelze-li utéci, vzniká strach nebo obava. Ze strachu prýští úzkost,

z úzkosti smutek. Jestliže ani to nepomáhá, následuje hrůza, zděšení,

bolest, sklíčenost a zoufalství.

V každém citu jsou tyto prvky: látka (která má také povahu působící

příčiny), věci, které mile nebo nemile vyvolávají naši obrazivost. Forma,

souvislá činnost obrazivosti. Cíl, sebezáchova.

Protože každá věc miluje svůj stav a v něm se podle možnosti

udržuje, proto nenávidí věci ošklivé, miluje užitečné, od oněch se odvrací,

k těmto se přiklání. Dokud se tedy domnívá, že je něco přítomno, co hrozí

(nebo může) uškodit, potud je puzena k útěku; co však slibuje úspěch, zatím jde.

City se však v lidech podivuhodně liší: podle různých věcí čili

objektů, podle různého vnímání, podle různého utváření mysli. Neboť týž

člověk hned miluje, hned nenávidí, podle toho, jak se mu namanou milé

nebo nemilé objekty. Ale i týž objekt miluje více nebo méně podle toho,

jak si ho více nebo méně všímá a jej oceňuje. Dokonce stejně vnímaná

a oceňovaná věc jinak působí na tohoto než na onoho pro rozdílné

utváření mysli. Odtud onen známý výrok: Každého strhuje odlišná

rozkoš. A miluje-li někdo žábu, domnívá se, že je to Diana. Tedy věci

působící na mysl vzbuzují city podle toho, v jakém rozpoložení je mysl.

Poněvadž jsme na světě mezi různými jevy, máme různé city.

Každý má takový cit, k němuž je náchylný.

Také táž věc vyvolává v témž člověku různé pocity podle napětí nebo uvolnění obrazivosti.

Kolik podráždění, tolik pocitů, kolik pocitů, tolik změn. Proto člověk

tvor mnohostranného uspořádání, podléhá citům a změnám více než jiní

tvorové. Podílí se totiž na všech věcech, které kde jsou. Přesto lze city

převést na Sedm druhů, takže tři vznikají Z pocitu dobra, tři Z pocitu zla,

sedmý pak ze srážky obou. Neboť dobro, je-li přítomno, působí radost;

je-li budoucí, naději; je-li minulé, veselí. Budoucí zlo působí strach a stud;

přítomné smutek a zmatek, minulé lítost a bolest soucit nebo škodolibost.

Smíšený cit je hněv čili touha po pomstě, jež vzniká z bolesti a radosti.

Výkonná schopnost má před sebou cit nebo duševní hnutí ,pudící mysl k věcem ,

v sobě pud, zkoušení a užití nástrojů (nástrojem je ruka i s ostatními údy ), po sobě klidné držení získaných věcí.

Cílem lidských činů je blaženost, čili nejvyšší dobro. Důkazem toho

je nejvnitřnější obecný pud, jehož působením člověk chce, aby se mu

vedlo dobře a vyhýbá se všemu nepříznivému. A to tím více, čím více

pokládá něco za lepší a příjemnější, a o to se snaží bezmezně. Smrti pak

a záhuby se děsí. Předběžně je informován smysly a rozumem, aby

dovedl volit mezi zlem a dobrem a rozlišovat mezi dobrem větším

a menším, dále je opatřen vůlí, aby S rozvahou sledoval a dosahoval

vyvolenou věc, a schopností, aby dosáhnuv dobra, uklidnil se.

Nástrojem schopnosti jednat je zejména ruka, s jejíž pomoci člověk dovedně dělá vše,

co z lidského hlediska může a má být konáno (takže právem je nazývána nástrojem nástrojů).

Aby to bylo možno, dány jsou člověku dvě ruce, jedna, aby držela, druhá, aby pracovala.

Aby mohla ruka jakýmkoli způsobem pracovat, je ohebná, je rozdělena v prsty atd.

Ruka je nástroj nástrojů, takže je nejen nejvhodnějším nástrojem k obratnému provádění

téměř nekonečného počtu úkonů (na prstech totiž počítáme na desítky,

měříme na palce, pídě, lokte a sáhy, rukou vážíme věci, dlaní věci uhlazujeme jako hladítkem,

pěstí tlučeme jako kladivem, sevřenými prsty škubeme jako kleštěmi, nehty drásáme),

nýbrž je i přizpůsobena k řešení přemnohých nevšedních, příjemných a užitečných problémů filosofických.

Co je ve sféře viditelného světa přednější než člověk? Co je spravedlivější,

než že vše je uspořádáno pro vládu toho, kvůli němuž všechno je?

Nic totiž není v celém světě, co by nepodléhalo činnosti člověka:

kovy zpracovává ohněm a jimi ovládá dřevo, kameny, zvířata atd. Z kamenů buduje domy

a věže; také větry spoutal a nutí je, aby mu sloužily při námořních plavbách i jinak.

S rybami plave, se zvířaty prochází země, na křídlech větrů létá nad mořem.

Nic není ve světě, čeho by nedovedl (aspoň se o to snaží) využít,

co by se neodvážil napodobit a přetvářet pro svou potřebu nebo rozkoš.

 

Co je umění, které svět lidské práce vytváří a které jsou jeho části, tj. užívání, napodobení a přeměna

 

Praktickou činnost člověka v oblasti přírody nazýváme uměním.

Podstatou umění je vést si trojím způsobem v oblasti přírody: užívat věcí tak, jak jsou

a jak se samy projevují; přetvářet věci podle svého rozhodnutí čili řídit je;

napodobit činnost věcí.

A tyto tři způsoby pramení z jediného pravdivého a dobrého. Neboť užívat věci znamená

použít jí jako nástroje k získání něčeho; věc napodobit znamená,

že svou činností uskutečňujeme nějaký vzor,

který máme před sebou; řídit ji znamená zachovat její dobré vlastnosti, aby prospívala, jak má,

nebo dokonce je zvětšit, aby lépe prospívala. Též lze vyjít z našich schopností, totiž vědění,

chtění a mohoucnosti. Chceme totiž věcí užívat, pokud jsou dobré a užitečné, můžeme je řídit,

protože jsme nadáni rozumem a dovedeme je napodobit.

Řízení znamená, že věci nutíme, aby dělaly, co mají, lépe, nebo aby dělaly podle našeho rozhodnutí to,

 co by samy nedělaly, nebo že je docela přetváříme. 

 Podle prvního způsobu oráč řídí vola, podle druhého pracuje řezník, koželuh a švec. 

A tu nejvíce umění se honosí vítězstvím nad přírodou.

Napodobení znamená, že se my sami podle vzoru věcí uzpůsobujeme k umělému vytváření něčeho,

co věci dělají ze své přirozenosti

Lidské vynálezy nejsou zajisté nic jiného než napodobení přírody,

ať už to lidé vymyslili, či vymýšlejí nebo ne.

Např. děla jsou napodobením blesku, neboť jsou založena na podobných příčinách.

Hodinářství je napodobením nebe, destilace, napodobení deště, sklo, napodobení křišťálu,

brýle, napodobení očí, tkaní sukna, plátna, papíru atd.

je napodobení kůží a šlach v těle, umění kuchařské je napodobení slunce,

které dovoluje uzrát plodům, dělají-li chlapci bublinky z mýdlové pěny,

napodobují vařící se vodu atd.

 

Umění, jak uměle se zabývat principy hmotných tvarů, látkou, duchem a ohněm čili světlem, a dále živly.

 S nebe je sestup do podměsíční oblasti, kde nejvýznačnější a v účinku podivuhodné jsou ohnivé meteory: blýskavice, blesky, padající hvězdy, bludičky atd.

Staří měli přísloví: Blesk je nenapodobitelný, my však můžeme už onu záporku odstranit. Na místě padajících hvězd je zapálení zhaslé a čadící svíce od druhé. Létavicí je ohňostroj.

Naopak se připravuje oheň, který se rozněcuje vodou, olejem uhasíná.

Dále oheň, který je vzněcován větrem nebo sluncem.

Dále oheň, který se nazývá planoucí voda, který nic nestráví než sebe sama.

Jsou vymýšleny i ohně neuhasitelné, oleje nespalitelné a věčné lampy, které ani větrem ani vodou ani žádným jiným způsobem nemohou být uhašeny.

Naproti tomu byl vynalezen prostředek, aby oheň nemohl škodit. Dřevu totiž napuštěnému určitou směsí nemůže oheň uškodit. A ruka tímto prostředkem natřená beze škody se chápe rozpáleného železa, nebo se ponořuje do rozpuštěného kovu, nebo dokonce lze se vrhnout do ohně celým tělem bez jakékoli škody.

Anemotechie

Protože lidský důvtip postřehl, že je mnohý a rozmanitý užitek z větrů, vymyslil si také různé práce s nimi a ještě snad může více vymyslit.

Ovládání ovšem není žádné nebo nepatrné, leda tím, že je stočíme nějakými průchody tak, aby někdo sedě v síni anebo ve své světnici mohl mít vítr, odkudkoli vane.

Avšak využití větru je velmi hojné:

abychom se osvěžili, zvláště prodléváme-li v podzemí, v dolech; aby nám věštil počasí, a tak nás upozornil, že je nutno dát se do setí; k plavbě; k tažení vozů místo koní; možná i k létání; k mletí; k vysoušení bažin a moří; k zábavě. Např. draci nebo ptáci létající ve vzduchu a mnohem více hraček lze snad vymyslit.

Napodobení větrů: dmychadly, měchy, otvory v lázních, kuchyních, měděnou koulí opatřenou malým otvorem, plnou vody a položenou na uhlí.

 

Správná životospráva

Jaké jsou prostředky, jež je nutno zachovávat k udržení života a zdraví? Především dva: správná životospráva a lékařství. Správná životospráva se snaží nemocem předcházet, lékařství je zahání nebo zmírňuje, jestliže se už vyskytly.

Co je správná životospráva? Určitý způsob každodenního života, sloužící k výživě těla a ducha, k předcházení pak chorobám. Hlavní složka životosprávy záleží totiž v tom, abychom dávali pozor na to, co jídlem a pitím se má nebo nemá tělu dodávat, ačkoli sem patří i jiné prostředky, jež zdraví posilují nebo mu škodí, např. pohyb a klid, bdění a spánek, teplé a studené obklady apod.

Život našeho těla je tak sestrojen jako nějaké hodiny, které zacházíš-li s nimi neopatrně, mohou se každou chvíli zkazit, jestliže však opatrně, mohou vydržet dlouhá léta. Porušení a smrt našeho těla nastává, buď sešlostí celého těla věkem nebo porušením jednoho životního údu a porušením funkce nebo vnějším poškozením. Tedy hlavním příkazem dobré životosprávy je vyvarovat se všeho násilného a nestřídmosti a přílišných starostí.

 

 Srovnávací didaktika věd, čili obecné zákony správného nazírání a poznání věcí   

 Věci buďtež pozorovány jen přímo.

                Naše oči nemohou ani samy

                o sobě svítit ani vytvářet barvy

a zbarvené předměty; toto je třeba hledat vně. Tak ani uši nemohou samy o sobě prozpěvovat, čich sám o sobě vydávat vůně, jazyk sám sobě opatřovat si chuti, protože to nejsou než ústrojí k přijímání vjemů, sama o sobě prázdná. Týmž způsobem nemůže se nijak uspokojit ani mysl poznáním věcí, ani vůle volbou věcí, ani schopnost obratností v provádění věcí; je nutno poskytovat mysli, vůli a jednotlivým schopnostem příslušné předměty, v nichž by se cvičily a cvikem samy sebe vychovávaly.

Věci buďtež pozorovány čistýma a otevřenýma očima bez brýlí.

Za přítomnosti světla bez dýmu a mlh.

Buďtež pozorovány upřeně bez viklání.

Buďtež pozorovány v správné poloze, nikoli převráceně. Buďtež pozorovány příslušně dlouho bez chvatu.

Buďtež pozorovány nejdříve v celku, potom po částech, konečně po částečkách.

Tyto požadavky budou objasněny protikladem.

Jestliže bys chtěl zkoumat něco, co není přítomno, co bys viděl? Nic nebo jistě něco jiného.

Jestliže by ses díval cizíma očima, co uvidíš? Ty nic, ale druhý.

Jestliže bys užíval brýlí, co nastane? Uvidíš věci větší než normálně nebo jinak se chovající.

Což jestliže bys byl zbaven světla? Neuvidíš nic, vše bude zmatené, nejasné a temné.

Co uvidíš, budeš-li kroutit očima sem tam? Mnoho a nic zřetelně.

Jestliže bys pozoroval věci v obráceném pořádku a poloze, co ti to pomůže? Nic, vše bude marné.

Jestliže bys něco pozoroval span style=

 
© opona2009.zacit.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma, reklama PC fórum