Login:
Heslo:
 
Reklama: Bezpečnostní schránka Co to je bezpečnostní schránka.
Navigace: Obecná porada o nápravě /OPONA/ > Komenského Obecná porada o nápravě věcí lidských > 5. text PAMPAEDIE,Obecné porady o nápravě je z knihy VŠENÁPRAVA.....

5. PAMPAEDIE

PAMPAEDIE 

v níž se uvažuje

 o univerzálním vzdělání mysli a o zavedení takového řádu v zá­ležitosti celého života, aby mysl každého člověka (na všech svých věkových stupních příjemně zaměstnaná) se mohla stát zahradou radostí, a kde se předkládají ukázky věci tak vznešené,nikoli neslibně započaté 

 

 Co je vševýchova a proč je žádoucí V jakém smyslu si přejeme, aby byli vzděláváni všichni lidé, ve všem a všestranně

Vševýchova je univerzální vzdělání celého lidského pokolení. Neboť u Řeků paideia znamená vyučování a výchovu, jimiž jsou lidé vzděláváni; pan pak znamená univerzálnost. Jde tedy o to, aby byli vyučováni pantes panta pantos (všichni, všemu, všestranně).

První, co si přejeme, je, aby tak plně a k plnému lidství mohl být vzděláván ne jeden člověk nebo několik nebo mnoho, nýbrž všichni lidé vespolek i každý zvlášť, mladí i staří, bohatí i chudí, urození i neurození, muži i ženy, zkrátka každý, komu se stalo údělem, narodit se člověkem; aby konečně jednou bylo celé lidské pokolení vzděláno po všech věkových stupních, stavech, pohlavích a národech.

Za druhé si přejeme, aby se každému dostalo uceleného vzdělání, aby byl správně vycvičen nikoli jen v jediné věci, nebo v několika málo, nýbrž ve všech, které dovršují podstatu lidskosti, aby dovedl vědět pravdu a nezavádět se klamem; milovat dobro a nedat se svádět zlem; konat, co máme konat, a nepřipouštět, čemu se máme vyhýbat; moudře mluvit o všem se všemi, když je třeba, v ničem nebýt němý. Toužíme, aby všichni lidé se stali vševědci, to jest:

Aby rozuměli učlenění věcí, myšlenek a řečí.

Aby rozuměli cílům, prostředkům a prováděcím způsobům všeho konání (svého i cizího).

A aby uměli rozlišovat podstatné od nahodilého, lhostejné od škodného ve všem jednání (jakož i v myšlení a skutcích), působícím rozptýlení nebo zmatek. A dále aby uměli rozpoznávat zabočení svých myšlenek, řečí a skutků, cizích i svých, a aby se naučili vždy a všude vrátit se na cestu.

Neboť kdyby se naučili všemu všichni všestranně, všichni by se stali moudrými, a svět by se stal plným řádu, světla a míru.

Máme-li to na zřeteli, bude možno Vševýchovu vymezit již jinak a přesněji: že je urovnaná cesta k rozvádění vševědného světla po lidských myslích, řečech a skutcích. Anebo také jako umění rozpěstovat moudrost po myslích, jazycích, srdcích a rukách všech lidí.

 

Jak je potřebné, jak možné a jak snadné vzdělávat všechny lidi k lidskosti

 V zájmu lidí je, aby nikdo

nezabloudil od cíle svého uvedení na svět; neboť nicotné je někam jít, ale nedojít; o něco se snažit, ale

nedosáhnout toho; hledat a nenalézat; konat a nevykonat; chtít, ale nedosáhnout. K čemu tedy být na světě, a nevědět, nekonat a nedosahovat toho, kvůli čemu jsme zde? Bylo by bývalo lépe, nenarodit se! Když se tedy všichni rodíme, musíme dosíci toho, aby nikdo jednou nelitoval, že jsme se narodili. Ale jak toho dosíci?

Za prvé tím, že provedeme, aby nikdo nežil jako němá tvář, nýbrž podle příkazu rozumu, jehož světlem jsou obdařeni všichni; ale užívat toho, co všichni mají, nedovedou všichni, nejsou-li tomu naučeni. K čemu by tedy byla rozumová přirozenost, kdyby nebyla cvičena k užívání rozumu? Proč bychom chtěli, aby někteří byli nadarmo vyzbrojeni darem ducha? (A vyzbrojeni jsou všichni!) Něco jiného je, kdyby bez vzdělávání ležely ladem neobydlené kraje; tam není těch, kteří by je vzdělávali, poněvadž není těch, kteří by je potřebovali.

Za třetí, poněvadž je žádoucí, aby žádný člověk se nezvrhl v nečlověka, proto je také žádoucí, aby nikdo nezůstával bez vzdělávání; neboť již vzhledem k lidské podstatě samé je velmi

nasnadě, že se zvrhají ti, kterým se nedostalo vzdělání. Vždyť poznávací síla mysli, není-li zaměstnávána pravými předměty, jimiž by se usměrňovala, vytváří si sama všemožné myšlenky, a dává se jimi klamat, třeba sebeobludněji. Síla vůle, není-li řízena k opravdu pravým statkům, jimiž by se zdravě těšila, chápe se všeho sebefalešnějšího, těší se věcmi škodlivými místo užitečných, a tak se sama hubí.

Konečně síla jednací, není-li řízena, k čemu má být, dává se do podniků nenáležitých, a bud’ se jimi beze všeho užitku opotřebovává, nebo nadto způsobuje škodu sobě i jiným. Aby se to nedálo, je jistě v našem zájmu.

Nedbáme-li však hlavního cíle, pak je velmi nasnadě, že se dáváme odvést drobnostmi, přicházejícími mimochodem, a že od pravých cílů klesáme k falešným. Je sice škodlivé, dopustit se toho i v kterýchkoli jiných věcech; ale nekonečně škodlivější, jestliže člověk nedbá svého vlastního cíle a mine se s ním; neboť v prvním případě hubí jiné věci, v druhém sebe! Nelze si tedy představit nic stejně účinného k zamezení (neb alespoň k zmenšení) výstřelků po celém pokolení lidském, než kdyby všichni lidé začínali uvažovat, proč zde jsou a k čemu zároveň každá věc je zde s nimi, a kdyby tomu pak začali rozumět a podle toho zařizovat své jednání.

Křivdí tedy celému lidství, kdo si vážně přeje, aby se nevedlo dobře celému lidstvu. Ale ani sám sobě není opravdovým přítelem ve své vlastní osobě, přeje-li si stýkat se zdravý s nemocným, moudrý s hloupými, dobrý se špatnými, šťastný s ubohými; tomu se však nemůže vyhnout, přeje-li si, aby byl neporušený, moudrý, dobrý a šťastný jen on sám, a ne jiní.

Ale nestačí mít jen vnější znalost věcí; lidé musí být přiváděni k jejich vnitřnímu pochopení, aby se předešlo bludům, které vznikají z povrchního obeznámení, při němž věci zůstanou nepochopeny.

A poněvadž věcem nerozumějí, ale přesto chtějí budit zdání, že jim rozumějí, vznikají odtud výstřední nápady a mnohotvarý chaos domněnek i bludů.

Odstraní-li se tato svoboda volby, jsou lidé nuceni podrobovat svou vůli cizímu rozhodování, z vůle se stává nevůle a z člověka nečlověk. V tom smyslu řekl Seneka: Lidé hynou na příklady, poněvadž raději chtějí věřit než usuzovat (a tak se spíše řídit cizí vůlí než svou vlastní), sledujíce po způsobu dobytka stádo těch, kteří jsou v čele; jdou tam, kam se jde, ne tam, kam se má jít. Poněvadž tato nesmírná pohroma zavaluje (jakoby všeobecná potopa) všechnu pravdu a dobrotu věcí spolu s lidskou soudností a svobodou a uvaluje svět v otupělost, musíme si přát univerzálního léku. A ten se nenajde jiný, než aby si lidé odvykli zvířecímu následování jiných. Ti, kteří se příliš zaprodávají lidské autoritě, ti zapomínají, že také oni jsou lidé, a vzdávají se své

soudnosti, předního daru lidské přirozenosti. Kdežto ti, kteří přinucují jiné ke svým názorům (tím, že vyžadují slepý souhlas a poslušnost), ti znásilňují lidskou přirozenost.

Kdyby někdo řekl: Tedy nechť řemeslníci dělají řemeslo a každý nechť dělá práci svého oboru; proč by k tomu bylo třeba, aby se každý učil všemu? — tomu odpovídám: Příroda, matka věcí, vytváří každému budoucímu člověku tytéž údy všechny, nohy, ruce, oči, jazyk, ačkoli nebudou všichni běhouny, písaři, zkoumateli, řečníky atd., ale poněvadž toto všechno patří k lidským činnostem, vytváří člověka celistvého, aby se jednou provždy postarala o všechny lidské potřeby. Proč bychom, pokud možno, nečinili podobně při druhém utváření (které je v moci lidské dovednosti), tak aby žádný člověk nenosil s sebou žádný zbytečný nástroj, s nímž by nedovedl zacházet? Vždyť jen barbaři se neužitečně vláčejí se vším svým nářadím, se smysly, nadáním, soudností, pamětí, jazykem a srdcem; stejně jako každý jiný nevzdělanec, který s sebou vláčí nějakou svou schopnost nevycvičenou.

Dělat z lidí lidi činné, přičinlivé a zručné.

Lidská přirozenost je plná života, má ráda pohyb a činnost a nepotřebuje nic leč moudré vedení. Neboť jako se mysl stále zabývá přemýšlením o něčem a vůle stále rozhodováním o něčem, tak schopnosti výkonné se musejí zabývat jen prováděním myšlenek a rozhodnutí. Vnějších popudů tu není nijak třeba, každý je nosí sám v sobě; jen řízení je třeba, aby se slepým pudem nezacházelo za meze. Sem směřují hlavně tyto tři pokyny:

Aby se záhy začínali cvičit v pohybu a činnosti; a to pro získání hybnosti, které se už tak snadno neodnaučí, jakmile zesílila cvikem. Tedy máme dovolovat hochům, aby si hráli, běhali a vždy něco dělali, jen nic neslušného.

Nechť se učí všechno, co dělají, dělat opravdově, to jest horlivě, nikoli váhavě.

A nechť se učí všechno dělat kvůli nějakému cíli, ať vážnému nebo hravému, pro pochvalu nebo vítězství.

 Základem zdatné mysli bude nezabývat se marnostmi, nýbrž cvičit se k nesnadným úkolům s vytčením nějakého cíle.

 

Všeškolství o otvírání škol na všech místech a jaká je té věci nutnost, možnost a snadnost (vezme-li se věc rozumně do ruky)

Jako je celému lidskému pokolení celý svět školou, od počátku věků až do konce, tak i každému člověku je jeho věk školou, od kolébky až do hrobu. Takže už nestačí říci se Senekou: Na učení není žádný věk pozdní, nýbrž musíme říci: Každý věk je určen k učeni a tytéž meze jsou dány člověku pro život i pro učení.

Bude tedy velmi snadné dosáhnout, aby se celý život stal školou. Jen dá-li se každému věku konat to, k čemu je způsobilý, celý život bude hned mít, čemu se učit, co konat, v čem prospívat a odkud sbírat ovoce života. Neboť, jako každá část dne i roku má své menší části a příslušné práce, tak je tomu i s celým životem.

Všechny lhůty lidského života dělí se na sedm věků. První z nich obsahuje početí a první utváření v životě matky; druhý narození a dětství, jdoucí v zápětí; třetí chlapectví; čtvrtý jinošství; pátý mládí; šestý mužnost; sedmý stáří, za nímž přijde smrt. Podobně také bude nejvýhodnější, ustanovit sedm škol k postupnému zdokonalování člověka. Jsou to:

Škola zrození, nej podobnější začátku roku a měsíci lednu.

Škola dětství, podobná únoru a březnu, které nasazují pupence.

Škola chlapectví, podobná dubnu, zdobícímu rostliny květem.

Škola jinošství, podobná květnu, počínajícímu utvářet všechny plody.

Škola mládí, podobná červnu, který umožňuje zrát plodům, a také už vydává rané plody.

Škola mužnosti, mající obraz měsíců července, srpna, září, října a listopadu, které sbírají plody všeho druhu, a tak pracují pro nastávající zimu.

Škola stáří, má podobu prosince, jenž uzavírá oběh roku a všechno spotřebuje.

Umístění první školy bude, kdekoli se lidé rodí; umístění druhé v každém domě; třetí v každé dědině; čtvrté v každém městě; páté v každé říši nebo provincii; šesté v celém světě; sedmé, kdekoli se najdou životaschopnější lidé.

Aby byla mládež veřejně vychovávána k slušným mravům, k tomu musíme napomínat ve veřejném zájmu. Neboť jako nic není snazšího, než že se mravy hochů porušují davem (při němž jednotlivci už pouhým stykem nakazí jiné tou zlou vlastností, která je jim vrozena, neb kterou získali vinou špatné výchovy doma), tak není nic účinnějšího k nejkrásnějšímu utváření mravů, než postaráme-li se, aby ve světle veřejnosti byly neustálými příklady ctností rozněcovány skryté ohníčky a aby byly živeny vzájemným závoděním. Především tedy musíme dosáhnout, aby se každá veřejná škola stala veřejnou dílnou ctností; tak aby se děti neučily nectnostem dříve, než je chápou; mládež si má raději ponenáhlu, nic netušíc navykat na ctnosti tak, aby se jí nectnosti ošklivily, až vychodí školu. Tedy, i když by si doma (ve škole mateřské) navykli nějaké nectnosti (nezkušeností nebo netečností rodičů), musíme dbát se svrchovanou péčí, aby se tomu zde veřejně odnaučovali. K čemu by jinak byla lázeň, nesmývá-li špínu? K čemu škola, nezbavuje-li nectností (duševní nečistoty)?

Že mládež má být cvičena hromadně, to míním ve dvojím smyslu. Neboť myslím tím jednak hromadnost mládeže, aby všichni do školy přivedení byli milováni a pěstěni se stejnou péčí, jednak hromadnost nauk, v nichž se mají cvičit. Neboť tímto hromadným způsobem je možno vpravit do hlavy více nauk, vštípit lepší mravy, vymýtit více vad (postupem času) a konečně ušetřit více práce i peněz. Tak se dosáhne, aby každá škola byla veřejnou ozdravovnou, kde budou žít ve zdraví: hřištěm, kde si budou zvykat činnosti a čilosti, užitečné pro celý život; osvěcovnou, kde bude mysl všech ozářena světlem věd; řečništěm, kde všichni budou uváděni k dovednému užívání jazyka a řeči; pracovnou, kde nikomu nebude dovoleno žít ve škole (a potom v životě) tak, jako žijí cvrčci na lukách, maříce čas nečinným prozpěvováním; nýbrž tak jako mravenci ve svém mraveništi, vždy všichni v plné práci, dílnami ctností, tak aby všemi ctnostmi byli zjemněni všichni občané školy; obrazem občanského života, kde se všichni naučí poslouchat a střídavě zase velet (jakoby v nějakém malém státu), a tak si zvyknou hned od mládí vykonávat vládu nad věcmi, nad sebou samým i nad jinými.

Kdekoli na světě se rodí lidé, tam nechybí žáků; neboť zrozením jsme posíláni do života jako do školy. Tedy, jako se mohou budovat stavení všade tam, kde nechybí stavební látka, kamení, dříví a hlína, tak se mohou školy zřizovat všade, poněvadž nikde nechybí látka pro školy — mládež.

Kdekoli mezi lidmi předstihují některé jiné věkem, vědomostí a dovedností, tam nemohou chybět učitelé. Neboť učit jiné není nic jiného než dávat slovem a skutkem příklad těm, kteří se mají učit. Tedy jen když se dává příklad, už je tu škola, a učení se bude dařit.

Také žáci se všemu učí snáze pohromadě než každý zvlášť, a to vzhledem k závodění. Z ohrady statečný kůň se tenkrát vyřítí zdatně, může-li předstihnout jiné, za jiným spěchat-li smí.

Ale hlavním kořením příjemností bude učební metoda cele praktická, cele vábná a taková, aby se skrze ni stala škola opravdu hrou, to jest příjemnou předehrou celého života.

 

Všeučitelství To je o univerzálních vzdělavatelích, učitelích vševědných, znalých učit všechny všemu, všestranně; jak veliká je jejich potřeba a jaké podmínky.

Až budou knihy vševýchovné takto řádně upraveny, bude třeba postarat se, aby si žáci odnášeli ze škol ne učené knihy, nýbrž řádně vzdělanou mysl, srdce, jazyk a ruce, tak aby po celý svůj život nosili moudrost ne v knihách, nýbrž ve svém nitru, a aby ji prokazovali svými skutky. Toho se dosáhne, budou-li se učit všichni užívat knih ne jako lehátek k línému přenášení a příjemnému dřímání, nýbrž jako vozíků nebo loděk k rychlému dospění tam, kam mají spěchat, totiž k moudrosti. Nestačí tedy mít dobré knihy, nýbrž třeba je horlivě číst; a nejenom číst, nýbrž i správně jim rozumět, pevně si je vtiskovat v paměť a dobře je vyjadřovat skutky. Aby to všichni v posledním věku moudrosti uměli, k tomu je třeba vedení všeučitelů.

Ale kdo je to, všeučitel? Je to učitel vševědný, který umí všechny lidi vzdělávat ve všem, co přivádí k dokonalosti lidskou přirozenost, aby se lidé stali všestranně dokonalými.

Všeučitel však, aby byl opravdu tím, čím se nazývá, musí vytknout své didaktice trojí cíl: univerzálnost, aby všichni mohli být učeni všemu;

jednoduchost, aby se mohli učit spolehlivě spolehlivými prostředky;

dobrovolnost, aby se učili všemu lahodně a příjemně, takřka hrou; takže bys mohl celému úkonu lidské výchovy dát jméno Škola hrou; čili, abych to vyjádřil stručně a — jak říkají — trojako, učit všechny všemu všestranně.

Učit všechny znamená opatřovat lidi všech věkových stupňů a všech stupňů nadání plnějším poznáním věcí. Učit všemu: rozuměj, co přivádí k dokonalosti lidskou přirozenost; čili všechno pravdivě znát, všechno dobré volit a všechno nezbytné konat. Všestranně učit znamená učit tak, abys také naučil, a to spolehlivě a najisto, nicméně však příjemně a s potěšením, rychle, ve všem a všade moudře. Učit všestranně. To se děje:

Ustavičnou souběžností trojího jsoucna, tj. cvičením mysli, řeči a ruky ...

Děje se to tím, že vždy a všude

spojujeme příklady, pravidla a cvičení. Neboť bez příkladů se ničemu nenaučíme snadno; bez pravidel ničemu rozumově; bez praxe ničemu pevně. Uši věří jiným, oči sobě, kdežto ruka, jazyk a mysl drží se věci přímo; proto musíme hledět, aby věci byly přenášeny od sluchu k zraku a odtud do rukou. A toto pořadí se má zachovávat neustále — neboť: Máme jít přímo k věcem, k nimž jsou smysly přiváděny skrze příklady. Věci mají pronikat do rozumu, kamž je uvádějí přesná pravidla. Porozumění věci má přivádět k užívání věci, k čemuž vedou hojné pokusy a přesné cviky.

Všemu naučit snadno.

Toho se dosáhne, budeš-li se řídit těmito radami:

Co se týká času.

Časně začínej. Neustále se uč. Praxi podpírej příjemností, a dostaneš se nejdále.

Co se týká pomůcek.

Všechno budiž připraveno.

Všechno po ruce. Všechno co nejjednodušší a nejpřímější.

Co se týká předmětů.

Všechno nejdříve zachycuj smysly. Nato zkoušej praxi. Pak teprve mluv o věcech.

Co se týká postupu.

Povšechně a zhruba celek. Nato důkladněji a přesněji po částech. Nakonec co nejpodrobněji a nejpřesněji

Učit tak, aby nebylo možno nepochopit, čemukoli se vyučuje. Jak snadné je vyučovat hocha čtení a psaní, tak snadné je také vyučovat všemu ostatnímu, zařídí-li se to tak, aby všechno bylo:

stejně mechanické a učleněné, z nepatrných počátků vyvedené, stupňovitě rozložené na způsob schodů, aby všechno předešlé upravovalo cestu všemu následujícímu. Všeučitelem tedy bude, kdokoli žákům nejdříve ukáže věc vcelku, aby bylo očitě zřejmo, co je to, čemu se má

učit; pak rozloží celek řemeslně, aby bylo očividně vidět podstatné části; pak složí nápodobu, buď ukazováním těchto věcí, nebo jmenováním (při teoretických oborech) nebo prováděním (vyučuj e-1 i se něčemu praktickému). Přitom je třeba dbát:

že je třeba nepřetržitého vedení. Žádné první pokusy nemají být bez vůdce; neboť při nezkušenosti a při prvních pokusech je zabloudění snadné, třeba i na rovině. Ale zabloudění přináší s sebou vždycky ne-li nebezpečí, tedy alespoň potíže s návratem až tam, kde se bloudění začalo. Je tedy lépe nepostoupit než postoupit špatně a pak se zase kus vracet.

První pokusy mají být pozvolné, ale přesné, pak teprve volnější. Neboť jaký je počátek, takové je všechno; další cvičení má přidat už jen jistotu a rychlost.

Tedy se na začátku musí obtíž spolknout kvůli překonání překážek; nutno se střežit, aby první omyly nebyly zdrojem mnohých následujících.

Nejdříve nechť se žáci učí sledovat cizí smysly; pak užívat všade vlastních smyslů; konečně si vytvářet abstraktní pochopení věcí. Kdo bude tímto způsobem vzdělán, ten bude učený, zkušený a moudrý. 

Chceš tedy naučit žáka mnohému?

Vezmi učenlivého a jednej.

Vezmi času, kolik stačí (neboť rok naučí víc než měsíc) a nezmař žádnou jeho část.

Předkládej smyslům, rozumu, vůli i schopnostem látku do hloubky i do šířky s přimíšením mnohých příjemností, a uvidíš mnoho zdaru.

Chceš naučit všemu?

Vezmi nadání univerzální, schopné a chtivé všeho.

Vezmi všechen čas, tj. všechna léta mládí, ba i života.

Po stupních, každodenně něco, až nebude zbývat nic. Neboť mysli lidské jakožto obrazu nekonečna, byla dána možnost, pojmout všechno, ale přece způsobem konečným. 

Dosáhnout, aby všechno plynulo dobrovolně.

To se stane, bude-li podáváno všechno s nadějí, naučit něčemu novému. Neboť není nikdo, kdo by se rád nenaučil něčemu novému.

Všechno vlídně, aby bylo příjemno naslouchat; neboť není nikdo, kdo by se nedal rád takto vzdělávat.

Všechno otevřeným a neklamným dokazováním; neboť není nikdo, kdo by chtěl být klamán.

Všechno vlastním názorem; neboť není nikdo, kdo by nevěřil víc sobě než jiným.

Všechno vlastní vůlí; neboť není nikdo, kdo by chtěl sledovat raději cizí než vlastní vůli.

Všechno vlastní silou čili vlastními zkouškami a pokusy.

Všechno až k dostatku (soběstatečnosti), až žák uzná, že je už ve všem uspokojen. 

 Všechny školské robotárny či pracovny změnit v hřiště.

Toho se dosáhne:

bude-li se dbát vhodných chvil podle věkových stupňů; tak aby se nic nekonalo (ani nezačínalo) mimo ten čas, kdy sama příroda začíná pomáhat na svět svým plodům.

Každá škola se může stál všestranným hřištěm, přičiníme-li se o správné a vlídné usměrňování přirozených pudů tehdy, když se vynořují. Vždyť lidská přirozenost takřka sama zve ke všemu lidskému; proč by tedy nebránění a pouhé řízení nebylo snazší než zabraňování? Což hochům nepůsobí potěšení jezdit koňmo na dlouhém prutu? stavět si domečky? odvádět na vojnu? řadit šiky? svádět bitky? volit krále? rozdílet úřady? konat mezi sebou soudy, a tak znázorňovat státní zřízení? V takových případech se ovšem ukazuje, kam koho uchvacují vlohy, a vychází najevo, jak děti nesmíme ponechávat sobě samým, nýbrž jak je máme moudře poučovat. Chce jezdit na koni? Ukaž mu uzdu, sedlo, pokrývku, třmeny, vyslovuj jména těch věcí, a hravě se naučí umění

jezdeckému. Chceš stavět? lovit ryby? bojovat? Ukaž mu nářadí, a jak s ním zacházet, a naučíš ho umění stavebnímu atd. Chce řídit obec? Dovol mu to, vylož mu jména a stupně úřadů, ukaž mu způsob soudu a soudní formule, a do všeho jej zasvětíš!

Bude-li se začínat vždy od věcí prvních a nej nižších a postupováním až k nejvyšším a posledním; a rovněž od snazších k nesnadnějším, až se překonají i nejnesnadnější; od nejmenších jednotlivin přes menší zdvojeniny až ke kterýmkoli skupeninám. Například v umění čtenářském od abecedy přes slabikovací tabulky ke slovům, úslovím, větám a textům. Podobně v aritmetice a kdekoli. Nejužitečnější je, aby začátečník začínal od věcí nejzřejmějších.

A pochopí-li se opravdově jen jeden základ věcí, pochopíme nekonečně mnoho; podobně jako je možno provést nekonečně mnoho prací, je-li jednou připraven dobrý nástroj.

 

quot;Times New Roman/pmso-fareast-font-family:

 
© opona2009.zacit.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma, reklama PC fórum