Druhá světová válka, její příčina, průběh a důsledky
20.století
V dnešní době je třeba pochopit dějiny. Kaţdá dějinná událost měla svůj význam a kaţdé dějinné
období přineslo nějakou zásadní změnu. Tím nejdůleţitějším, a v tuto chvíli také nejdosaţitelnějším z naší
historie, je pro nás 20.století, které nyní hodnotíme jako století rozporů...
20.století bylo zlomovým bodem pro nový věk. V dějinách bude zapsáno jako období dvou světových
válek, v nichţ nalezly smrt miliony lidí. Druhá světová válka je hodnocena jako nejničivější a nejstrašnější
především vzhledem k tomu, ţe zasáhla celý svět. Pokud je 20.století hodnoceno dnes, pak se o druhé světové
válce nehovoří a pokud ano, pak nezazní ani slůvko o bojích na východní frontě, kde bojovali za svobodu své
vlasti i naši prapředci v podstatně horších a nuznějších podmínkách, neţ vojáci západních armád. Kdo se však
zabýval druhou světovou válku detailněji, ten ví, ţe pokud byla pro náš národ tato válka vítězná, pak to bylo
proto, ţe v ní Češi bojovali za svůj domov a za svou vlast, protoţe to tak cítili. V době, kdy jsem byla dítě, nám
to bylo často opakováno, abychom pochopili, o co ve druhé světové válce šlo. Ačkoliv jsem to jako dítě příliš
nechápala, to, co s čím se setkáváme dnes, mi s mými tehdejšími zkušenostmi odkrývá úplný obraz. Jako děti
jsme měli moţnost hovořit s lidmi, kteří se války přímo zúčastnili, kteří hovořili o boji proti fašismu a o bojích
na frontě. Bylo nám připomínáno, ţe to, co se dělo za druhé světové války, by se nemělo víckrát opakovat. A já
se přiznám, ţe si to myslím dosud. Ne proto, ţe nám to bylo v dětství tolik „vtloukáno do hlavy“, ale jednoduše
proto, ţe to tak skutečně je.
Aţ nedávno jsem si uvědomila, ţe ve druhé světové válce šlo v podstatě o podobný boj, k jakému došlo
při obsazování indiánských území v dobách osidlování Západu... Války pouze ničí ţivoty a to, co člověk
vytvořil, a z historie víme, ţe naprosto zbytečně odčerpávají finance, které nejenţe potom chybí, ale navíc by
mohly být vyuţity jinde a mnohem konstruktivněji... Pokud se má dnes bojovat a protestovat, pak by se mělo
také bojovat proti válkám, třeba tím, ţe se ti, kterých se to týká, odmítnou těchto válek zúčastnit.
Ale vraťme se k tomu, jak je 20.století hodnoceno dnes. Dnešní analytici se předhánějí v hodnoceních,
co bylo ve 20.století špatně a předkládají jeden důkaz za druhým, aby dokázali, ţe dnešní vývoj je ten jediný
správný. Přitom se nedozvíme, ţe v 70. letech 20.století byla tehdejší Československá socialistická republika v
rámci východního bloku velmocí a kvalitou své výroby byla logickou hrozbou pro západní kapitalistickou
politiku. Nakonec i dnes má kaţdý moţnost se přesvědčit o tom, ţe některé výrobky té doby spolehlivě slouţí do
dnešních dnů, zatímco ty, které jsme zakoupili před pár lety, jsou jiţ dávno na skládce a objevují se zprávy, ve
kterých se ţehrá nad tím, ţe se neví "co s elektronickým odpadem"... Dnes se nedovíme ani to, ţe ve 20.století
byla tím nejhorším druhá světová válka, ale stále dokola jsme přesvědčováni o tom, ţe to byl komunismus.
Lidstvo by si však dnes mělo uvědomit, ţe jestliţe na něco pohlíţíme kriticky nebo odmítáme-li to přijmout,
měli bychom se nejprve pokusit to pochopit. Uchopit samotnou podstatu a tu vynést na povrch, abychom mohli
poukázat na to, co skutečně je správné a co nesprávné, a ono nesprávné následně proměnit. Já jsem si tedy pro
hodnocení 20.století dala jiný úkol – chci poukázat na to, co přinesl vývoj v tomto století pozitivního. Je to totiţ
právě to pozitivní, na co bychom měli dnes navázat, pokud chceme poloţit základ naší nové budoucnosti.
Pokud se zmíním o druhé světové válce z jiného úhlu pohledu, budu se spíše ptát, jak se lidstvo z této
války poučilo? Kromě těch desítek milionů ţivotů při ní bylo na sklonku první poloviny 20.století zmařeno i
obrovské mnoţství toho, co člověk vytvořil. Jak je moţné, ţe i přes tuto zkušenost jsou i nadále ve válkách
zabíjeni lidé a ničeno to, co člověk vytvořil? Na této skutečnosti přece nic nemění fakt, ţe jde „pouze“ o války
lokální. Toto jistě kaţdý z lidí vnímá jako negativní, k celkovému pochopení je však třeba jít více do hloubky.
20.století také znamenalo významný krok ke sjednocení světa – války byly označeny za „světové“ nejen
proto, ţe se bojovalo takřka na všech kontinentech, ale také proto, ţe do rozhodování o konečné podobě světa
byly zainteresovány takřka všechny světové mocnosti... První světová válka způsobila přelom ve vývoji lidstva -
tato část světových dějin dala vznik samostatným státům, druhá světová válka zase poukázala na to, ţe touha
ovládnout svět není na místě, protoţe je třeba počítat s tím, ţe lidé budou za všech okolností bránit svůj domov a
své tradice a budou usilovat o rovnost. A jak to všechno vlastně bylo? To se dočtete na dalších stránkách
(čerpám z knihy "Dějepis na dlani" autorek Heleny Kohoutkové a Martiny Komsové, nakl.Rubico-2.vydání z
r.2007), z nichţ pochopíte, ţe Češi nebojovali jen za svou domovinu, ale i za domovy dalších národů... coţ spolu
vlastně souvisí. Kaţdopádně to bylo tak, ţe Češi v minulosti nebyli lhostejní k tomu, co je a co bude. Nejinak je
tomu v této době a jak se dočtete dále, máme z čeho čerpat. Pokud se dnes dovídáme, ţe se v minulosti bojovalo
za nezávislost v celém světě, zde předkládám důkaz, ţe ani Češi se v tomto ohledu nemají za co stydět. A jen tak
mimochodem, i Češi mají píseň, která v minulosti pomáhala při bojích jejich prapředkům - píseň husitů "Kdoţ
sú boţí bojovníci" by určitě působila aţ děsivé mrazení v zádech, kdyby ji na demonstracích zpíval tisícový dav!
V textu jsou kurzívou a značkou JM/ dopisovány mé poznámky.
Protinacistický odboj
Po 15.3.1939 se objevují první ţivelné protesty českého obyvatelstva proti okupaci, i kdyţ takový projev byl
nacisty tvrdě stíhán. Lidé strhávají fašistické symboly a vyhlášky, zpívají národní písně, objevují se
protiněmecké nápisy, v rozhlase jsou vysílány zprávy plné jinotajů.
Charakter masových demonstrací měly i akce spjaté s historií národa.
30.9.1939 - První výročí Mnichova si český národ „připomenul“ bojkotem praţské tramvajové dopravy.
28.10.1939 –celonárodní demonstrace k výročí vzniku samostatného státu. Při střetu s okupační mocí byl
zastřelen dělník Václav Sedláček a smrtelně zraněn student medicíny Jan Opletal. Jeho pohřeb se v polovině
listopadu stal obrovskou studentskou demonstrací.
DND-str.209/17.11.1939- reakcí na odpor studentstva bylo uzavření vysokých škol a vlna zatýkání. Stovky
studentů byly odvlečeny do koncentračních táborů, 9 studentů bylo pro výstrahu popraveno. Jejich oběť si dnes
připomínáme Mezinárodním dnem studentstva.
Po vzniku protektorátu se u nás formují první odbojové skupiny a organizace. jednou z nich je Politické
ústředí (PÚ), jehoţ členy byli zejména představitelé bývalých politických stran. PÚ se mělo stát koordinátorem
celého demokratického odboje, bylo však odhaleno gestapem ještě před tím, neţ mohlo tento svůj cíl splnit.
Obrana národa (ON) – nejrozsáhlejší organizace na našem území sloţená z bývalých generálů a důstojníků
čs.armády, legionářů, sokolů, ale i učitelů a ţelezničářů.
Petiční výbor Věrni zůstaneme – levicové odbojové centrum, v jehoţ jádru působí bývalé dělnické strany a
spolky, ale také zástupci intelektuálů a evangelické církve.
podzim 1939 – v Brně vznikl ilegální Zemský národní výbor, byl však brzy prozrazen a rozbit a jeho členové
pozatýkáni a popraveni
Důleţitou roli v odboji hrálo i vydávání ilegálních časopisů.
1939-1940 – vychází časopis V boj, dobrou úroveň má i Český kurýr
Komunistický odboj – jako jediný navazuje na činnost bývalé KSČ.
Jaro 1940 – tyto odbojové organizace se sjednotily pod názvem Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD) –
cílem výboru – obnova ČSR jako demokratického státu. Jeho členové se zaměřili na činnost hospodářského a
vojenského charakteru pro Spojence. Několik odbojových center existovalo i na Moravě
22.6.1941 – napadení SSSR – ilegální KSČ stojí mimo české odbojové hnutí. Ilegální protinacistická činnost
KSČ dosáhla vrcholu v roce 1941, na coţ reagují Němci vysláním zastupujícího říšského protektora R.
Heydricha do Prahy. Jeho úkolem bylo zlikvidovat český domácí odboj. Gestapo zahájilo zatýkání, vedoucí
osobnosti byly popraveny. Domácí odboj proţíval těţkou krizi.
Zahraniční odboj
DND-str.209/ V zahraničí se formoval zahraniční odboj z těch, kteří emigrovali. Mezi prvními byl uţ
v pomnichovském období E. Beneš, dále ţidovské obyvatelstvo, které se obávalo rasové perzekuce, po15.3.1939
docházeli vojáci, kteří doufali, ţe v exilu vytvoří zahraniční vojsko, které přispěje v boji za obnovu
československé demokracie.
V emigraci se vytvořila tři hlavní centra – v Polsku, ve Francii a v USA, po poráţce Polska v Jugoslávii
Československý národní výbor – osmičlenný reprezentant československého zahraničního odboje, ustavený
v Paříţi. Po poráţce Francie byl přemístěn do Londýna, kde z iniciativy E. Beneše vznikla exilová prozatímní
vláda
červenec 1941 – prozatímní vláda byla definitivně uznána Velkou Británií, v říjnu také USA a SSSR. Vliv
československých představitelů byl tak výrazně posílen a Londýn se stal centrem demokratického
zahraničního odboje.
Své zahraniční středisko si vytvořili i komunisté – v Moskvě. Jeho vedení tvořili Klement Gottwald, Václav
Kopecký a Jan Šverma. Společným cílem obou center bylo osvobození českého národa a obnova
samostatnosti, rozpory se objevovaly v otázce forem a metod boje i v názorech na charakter budoucího
státu (demokratický versus komunistický reţim)
JM/ Co z toho všeho vyplývá? Rozpor, který byl započat právě ve 40. letech minulého století, tedy v období 2.
světové války, by se měl dnes již ukončit, protože příčina rozporu, která existovala tenkrát, dnes již neexistuje.
Pokud si uvědomíme, že v roce 1989 zvítězila demokratická vlna, která měla svůj prvopočátek ve 40. letech a že
jsme po 20ti letech "demokracie" tam, kde jsme, pak tady asi není něco v pořádku. Je tedy na čase, abychom si v
tom udělali jasno a z obou směrů 40. let si vybrali to, co využijeme v dnešní době - od exilové prozatímní vlády
nutnost jednat tak, abychom byli respektováni v rámci světa, a od zahraničního střediska komunistů v Moskvě
nutnost bojovat také za svůj vlastní národ. Také by bylo dobré zjistit, jak si to tenkrát exilová vláda zasloužila, že
ji najednou začali všichni respektovat? Nebyly za tím nějaké "vyšší zájmy", které tehdy exilová vláda nedokázala
postřehnout anebo které nedokážeme postřehnout my dnes?Toto vše se musí "rozklíčovat", aby se zjistila
samotná podstata.
MEZINÁRODNÍ UZNÁNÍ
DND-str.210/Po uznání existence prozatímní čs. vlády velmocemi prestiţ Československa výrazně posílila.
1.1.1942 – ČSR se přidala k Washingtonské deklaraci, čímţ se stala plnoprávným členem protihitlerovské
koalice
5.8.1942 – anulace britských podpisů pod Mnichovskou dohodou. Britská vláda se tak zřekla všech závazků,
které ze smlouvy vyplývaly.
konec září 1942 – Charles de Taille prohlásil Mnichovskou dohodu od počátku za neplatnou
prosinec 1943 – zahájena jednání mezi moskevským a londýnským centrem, která vyvrcholila podepsáním
dohody o vzájemné spolupráci v době války a o poválečném uspořádání ČSR. Od této chvíle začíná
v zahraničním odboji narůstat vliv komunistů, coţ ještě umocnil postup sovětské armády do Evropy.
12.12.1943 – podepsána spojenecká smlouva mezi nejvyššími představiteli ČSR a SSSR v Moskvě. Součástí
byla také ustanovení týkající se vzájemného nevměšování se do vnitřních záleţitostí. Beneš věřil, ţe tento článek
zabrání průniku komunistického vlivu na naše území.
JM/Kdyby se odpůrci komunismu s komunisty spojili, mohlo být dnes všechno jinak. Odpůrci komunismu ovšem
vnímali tyto lidi jako nějaké nestvůry, které jim brání... v čem asi? Základní rozpor byl v tom, že exilová vláda
byla vládou intelektuálů, kteří nikdy nezažili, co je to těžká a namáhavá dřina, kdežto mezi komunisty byli právě
ti, kteří moc dobře věděli, co je tvrdá práce v nelidských podmínkách a chtěli s tím něco udělat. Na obou
stranách tedy stáli LIDÉ, a tak bychom měli tento rozpor dnes vnímat i z hlediska Univerzálosti jako rozpor, kdy
druhá strana nepochopila, že negativní projev je důsledkem toho, že člověk nemůže být sám sebou a nemůže
normálně žít.
Československé vojenské jednotky v zahraničí
koncem dubna 1939 – ustavena první československá zahraniční jednotka v polském Krakově.
září 1939 – napadení Polska. Aţ tehdy polská vláda oficiálně uznala Legion Čechů a Slováků, která se pod
velením podplukovníka Ludvíka Svobody podílela na obraně města Tarnopolu (u Lvova). Po poráţce Polska
většina Legionu internována v sovětských táborech, jen část vojska uprchla přes Rumunsko na Střední východ a
odtud do Francie.
Francie – vznik 1.československé pěší divize tvořené převáţně československými dobrovolníky. Kvůli
Mnichovské dohodě byli čeští vojáci nejprve oficiálně odmítáni, proto vstupovali do cizinecké legie. Výjimkou
byli letci, kteří byli přijímáni do francouzské armády přímo. Po pádu Francie bylo cca 5000 vojáků včetně letců
evakuováno do Velké Británie.
říjen 1940 – ve Francii se zformovala 1.čs.smíšená brigáda, která pomáhala střeţit britské ostrovy před
očekávanou německou invazí. Na obraně Anglie se významně podíleli čs. letci vedení generálem Karlem
Janouškem. Vznikaly bombardovací perutě.
podzim 1940 – v britské Palestině vznikl Československý pěší prapor 11 – Východní, kterému velel
podplukovník Karel Klapálek. Československé jednotky tedy bojovaly i na Středním východě a v Africe.
květen 1941 – prapor poprvé nasazen v Západní poušti. Po bojích v Sýrii se v říjnu přesunul k obraně
severoafrické pevnosti Tobruk v Libyi.
květen 1943 – po skončení bojů v severní Africe se čs.vojáci přemístili do Velké Británie
září 1943 – vojáci se stali součástí Čs. samostatné obrněné brigády pod velením generála Aloise Lišky.
od října 1944 do konce války – jednotka obléhala přístav Dunkerque v severní Francii.
červenec 1941 – po podepsání československo-sovětské smlouvy vznikl v SSSR 1.čs.samostatný prapor –
hlavním organizátorem byl plukovník Heliodor Píka. Pod vedením podplukovníka Svobody byl zahájen
výcvik v Buzuluku.
březen 1943 – čs.vojáci bojují u Sokolova, kde padl jejich velitel Otakar Jaroš.
léto 1943 – prapor se rozšířil na 1.československou samostatnou brigádu a podílel se na osvobozování Kyjeva.
počátek roku 1944 – jednotka zasáhla do krvavých bojů o Rudlu a Bílou Cerkev.
jaro 1944 – brigáda se rozrostla na 1.československý armádní sbor, do jehoţ čela byl jmenován generál Jan
Kratochvíl.
od září 1944 – sbor má více neţ 16000 muţů, kteří se významně podílejí na osvobozování území
Československa
Češi a Slováci nebojovali proti fašismu jen v organizovaných armádách, ale působili i v partyzánských
oddílech v Jugoslávii, v SSSR a v Itálii!
Heydrichiáda (období v protektorátě od května do července 1942)
Po napadení SSSR Německem došlo v protektorátu k aktivizaci odboje. Mnoţily se stávky a sabotáţe, protoţe
Češi nevěřili, ţe Německo největší slovanskou zemi porazí. SSSR i Komunistická internacionála namísto
socialistické revoluce usiluje o likvidaci fašismu a pomoc okupovaným národům. Jednotlivé odbojové sloţky
zahájily uţší spolupráci.
léto 1941 – II. ilegální výbor KSČ a Ústřední vedení odboje domácího společně vytvořily Ústřední národně
revoluční výbor Československa (ÚNRVČ)
REINHARD HEYDRICH
DND-str.211/konec září 1941 – do Prahy povolán zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, který
zamýšlel paralyzovat český odboj svou politikou „cukru a biče“. Drobné zlepšení pracovních a ţivotních
podmínek lidí bylo provázeno brutálními zásahy vůči vlastencům.
září 1941 – leden 1942 – první stanné právo – Heydrich nechal zatknout předsedu vlády A. Eliáše a rozběhl se
kolotoč zatýkání, poprav, transportů do koncentračních táborů. Všude panoval strach, odboj byl načas utlumen.
V tu chvíli se rozhodlo londýnské centrum obnovit domácí odbojovou aktivitu. Do českých zemí a částečně i
na Slovensko byly vysazovány paravýsadky z Velké Británie a SSSR, které se zaměřovaly především na
zpravodajskou činnost a měly provést některé sabotáţní akce.
27.5.1942 – v Praze atentát na Heydricha dvěma československými parašutisty Janem Kubišem a Josefem
Gabčíkem. Heydrich smrtelně zraněn.
4.6.1942 – Heydrich zemřel
Jako reakce přišla vlna represí. Znovu bylo vyhlášeno stanné právo, do července bylo popraveno 1600 osob vč.
těhotných ţen a dětí. Další tisíce lidí skončily v koncentračních táborech.
10.6.1942 – vypálena obec Lidice u Kladna, všichni muţi jsou vyvraţděni, ţeny poslány do koncentračních
táborů, děti dány na převýchovu do německých rodin. O dva týdny později se akce opakovala – za podporu
parašutistů byla srovnána se zemí obec Leţáky u Chrudimi. Těţkou ránu utrţily i ÚVOD a komunistický odboj,
z nichţ zbyla jen torza.
18.6.1942 – gestapu prozrazen úkryt atentátníků v kostele sv.Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. „Sedm
statečných“ se bránilo aţ do posledního okamţiku. V kryptě kostela bylo vybudováno muzeum, které jejich
hrdinství dodnes připomíná.
Cesta k osvobození Československa
DND-str.212/přelom let 1943-1944 – rozhodující zlom ve 2.světové válce. Po vítězství sovětských vojsk u
Stalingradu a Orla v roce 1943 a invazi Spojenců v Normandii v červnu 1944 se Německo ocitlo v sevření dvou
front. Jeho definitivní poráţka byla jen otázkou času.
ODPOR PROTI TOTALITĚ
počátek roku 1943 - Po rozbití Ústředního vedení odboje domácího vznikly nové organizace – Přípravný
revoluční národní výbor a Rada tří (R – 3), která dosáhla největšího vlivu na přelomu let 1944-1945. Stále
pronásledovaný byl i komunistický odboj reprezentovaný III. ilegálním výborem KSČ.
Nacistické pronásledování však nedokázalo zastavit vznik a činnost partyzánských skupin. Šlo o jednotky
lesního a městského typu, kdy jejich členové normálně ţili a pracovali, akce prováděli zvláště v noci.
Podbrdsko – Rudá stráţ
Olomoucko a Ostravsko – Prokop Holý, Petráš, Partyzánský oddíl Jana Ţiţky
Situace na bojištích naznačovala vítězství spojeneckých armád, a proto se začala domácí i zahraniční odbojová
centra zabývat otázkou budoucího uspořádání naší země. Shodla se na obnově předmnichovské republiky,
částečně reformované.
počátek prosince 1943 – E. Beneš odjel do Moskvy a podepsal smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a
poválečné spolupráci, která se stala základem nové zahraničněpolitické orientace ČSR.
KRIZE NA SLOVENSKU
Slovenský štát spolupracoval v průběhu války s hitlerovským Německem.
1943 – vnitřní stabilita Slovenska se začala hroutit, byla vyčerpána účastí ve válce. Dočasná hospodářská
prosperita skončila a ve společnosti narůstaly sociální rozpory. Bylo pronásledováno ţidovské obyvatelstvo,
krize se projevila i v selhání armády, protoţe slovenští vojáci, kteří bojovali po boku wehrmachtu, často utíkali
do ruského zajetí nebo se přidávali k partyzánům. Odpor proti totalitě sílil.
V této situaci aktivizované odbojové síly (Flóra a skupina čechoslovakistů Vavra Šrobára) udrţovaly kontakty
s Benešem a podporovaly jeho program obnovy ČSR. Spolupracovali s nimi také mnozí slovenští důstojníci,
bývalí příslušníci československé armády.
1943 – vznik Slovenské národní rady (SNR) –vyslovila se pro přípravu celonárodního ozbrojeného povstání
a obnovu společného státu Čechů a Slováků na principu rovnosti.
Jaro 1944 – slovenskými důstojníky, bývalými příslušníky československé armády zaloţeno ilegální Vojenské
ústředí – představitel podplukovník Ján Golian.
Slovenské národní povstání
jaro 1944 – Vojenské ústředí spolu se SNR vypracovalo plán povstání. Byla předpokládána dohoda se SSSR a
koordinace s postupem sovětské armády při osvobozování Slovenska. Dvě východoslovenské divize a partyzáni
operující v tomto prostoru měli Sovětům otevřít karpatské průsmyky.
Partyzánské skupiny vznikající většinou kolem paravýsadků ze SSSR, odmítly sladit přípravy povstání
s Vojenským ústředím a zahájily ozbrojené akce předčasně.
12.8.1944 – vyhlášeno slovenskou vládou stanné právo
29.8.1944 – Slovensko začaly obsazovat německé vojenské jednotky. Příchod těchto vojsk se stal signálem pro
zahájení povstání – centrem se stala Banská Bystrica. Všude vládl zmatek, chaos, důstojníci byli nerozhodní a
dezorientovaní. Obě východoslovenské divize byly nacisty obklíčeny a odzbrojeny a průsmyky zůstaly
uzavřeny.
1.9.1944 – SNR vydala Deklaraci slovenského národa, ve které vyhlásila obnovení společného státu Čechů a
Slováků. Zároveň tak převzala politickou moc na Slovensku a řízení jeho obrany.
Povstalci se bránili nepřátelské přesile dlouhé dva měsíce. Nejtěţší boje proběhly u Strečna, Martina,
Ruţomberoku.
Karpatsko-dukelská operace (8.9.1944-27.11.1944)
DND-str.213/8.9.1944 –sovětským velení za podpory 1.československého armádního sboru zahájena tzv.
karpatsko-dukelská operace. Bitva s Němci a Maďary o dobře opevněné Karpaty se nečekaně protáhla na 80 dní.
V těţkých bojích o Duklu padlo 21000 Sovětů a 1900 čs.vojáků
27.10.1944 – Banská Bystrica padla a povstalci byli donuceni k ústupu do hor, kde boje pokračovaly aţ do
příchodu Rudé armády. Němci vypálili 60 vesnic, prováděli hromadné popravy.
I kdyţ SNP vypuklo předčasně, jeho význam byl značný. Po dva měsíce se povstalcům podařilo vázat početné
německé vojenské síly. Povstání se stalo i projevem mezinárodní solidarity v boji proti fašismu – kromě Slováků
zde bojovali i Češi, Francouzi, Poláci, Maďaři, Bulhaři, Jugoslávci, Rusové. Materiální pomoc poskytly Velká
Británie a USA, Sovětský svaz navíc vyslal na povstalecké území československé jednotky ustavené v SSSR.
Povstání mělo i rozměr politický a morální. Svým otevřeným vystoupením proti Němcům se Slováci otevřeně
přidali na stranu protihitlerovské koalice a rovněţ vyslovili poţadavek obnovení Československa.
OSVOBOZOVÁNÍ ČESKOSLOVENSKA
Pro osvobození Československa stanovena americkým a sovětským velením demarkační čára Linec – České
Budějovice – Plzeň – Karlovy Vary – Saská Kamenice, kde se měla zastavit americká vojska. Bylo jasné, ţe kdo
území obsadí, bude na něm mít rozhodující politický vliv. Američané s poţadavky sovětů souhlasili, protoţe
jejich hlavní strategický zájem byl v Pacifiku, kde jim SSSR přislíbil pomoc.
S osvobozováním ČSR byly spojeny velké ztráty na ţivotech. Kromě sovětské armády se na osvobozování naší
republiky z východu podílely i rumunské a polské jednotky.
Do konce dubna 1945 – osvobozeno téměř celé Slovensko
18.4.1945 – do západních Čech pronikly jednotky 3. americké armády pod velením generála George S.Pattona.
Po obsazení Chebu a Aše bránili Američané horské pásmo Českého lesa a Šumavy. Podle dohody se Sověty
postoupili v jiţních a západních Čechách jen na dohodnutou linii, kde se 7.5.1945 zastavili.
1.5.1945 – v Přerově vypuklo závěrečné povstání, impulsem se stala zpráva o Hitlerově sebevraţdě
Praţské povstání
5.5.1945 – vypuklo ţivelně, vedení se ujala Česká národní rada v čele s profesorem UK Albertem Praţákem.
Za přispění protektorátního četnictva a policie ovládli povstalci budovu rozhlasu, odkud vysílali výzvy o pomoc
k Praţanům.
z 5. na 6. května 1945 – obyvatelé Prahy postavili 1600 barikád. Praţané posíleni řadou měst a obcí začali
likvidovat okupační správu a vyhlašovali obnovení republiky.
Nacisté byli zaskočeni, proto neváhali pouţít nejbrutálnějších způsobů k jeho zvrácení. Vraţdili civilní
obyvatelstvo a vyjednáváním se pokoušeli získat čas, aby se připravili k rozhodujícímu útoku. V této situaci
závisel úspěch Praţského povstání na podpoře Spojenců. Sovětská armáda odmítla návrh generála Eisenhowera
o postupu Američanů k západním břehům Labe a Vltavy a sama zahájila předem připravovanou praţskou
operaci.
DND-str.214/6.5.1945 – zahájen obchvatný manévr s cílem osvobodit Prahu a zajmout německé seskupení
armád Střed. Kromě sovětských, rumunských a čs.vojáků se akce zúčastnila i 2.polská armáda se 70000 vojáky.
Situace v Praze se nevyvíjela příznivě. Účinnou pomoc poskytly povstalcům oddíly ruského generála Andreje
Andrejeviče Vlasova, tzv. vlasovci (bývalí sovětští váleční zajatci, kteří aţ doposud bojovali na straně Německa
proti ruskému bolševismu). Pomocí Praze si chtěli zajistit azyl na Západě. Spojenectví s Hitlerem jim ale
prominuto nebylo, byli povaţováni za zrádce SSSR a většina z nich byla zajata postupující sovětskou armádou.
Velitelé byli odsouzeni za velezradu a popraveni, další vojáci skončili v gulazích.
8.5.1945 – Němci zahájili dosud nejtěţší ofenzívu. Barikádníci byli vyčerpáni a navíc neměli zprávy o postupu
rudé armády. Zástupci ČNR podepsali ze strachu o osud hlavního města s Němci dohodu o kapitulaci
německých vojsk. Němcům byl po sloţení zbraní zajištěn volný odchod na Západ. Protokol nerespektovali jen
příslušníci SS.
9.5.1945 – ráno vzplály poslední boje, kdyţ do praţské metropole přijela sovětská tanková armáda
generálplukovníka Pavla Semjonoviče Rybalka. Praha byla osvobozena.
10.5.1945 – z Košic do Prahy přiletěla československá vláda, která převzala od ČNR moc.
12.5.1945 – u Silvic poblíţ Milína na Příbramsku došlo k poslednímu střetnutí mezi sovětskými a německými
vojsky v Evropě
České povstání výrazně ovlivnilo poslední fázi války v Evropě. Stalo se vrcholem protifašistického a
národněosvobozeneckého boje českého lidu. Ten jim chtěl zajistit nezávislý vývoj obnovené republiky.
Rozpuštění ČNR košickou vládou a nedůvěra sovětské diplomacie k vůdcům Praţského povstání však ukázaly,
ţe v nové republice budou hrát prim mocenské zájmy SSSR. Povstání se zúčastnilo na 100000 vlastenců , 8000
jich zahynulo.
PŘEDSTAVY O POVÁLEČNÉM USPOŘÁDÁNÍ ČSR
Představy o podobě nového státu se lišily.
22.-29.3.1945 – rozhovory mezi představiteli čs.londýnské vlády a moskevského vedení KSČ v Moskvě byly
rozhodující pro poválečné uspořádání. Obě strany se dohodly na vytvoření 1.vlády Národní fronty Čechů a
Slováků v čele se Zdeňkem Fierlingerem.
4.4.1945 – nová vláda jmenována v Košicích prezidentem Benešem. Vláda měla 25 členů – 16 Čechů a 9
Slováků. KSČ se poprvé stala vládní stranou a získala nejvýznamnější resorty (vnitro, zemědělství, informace).
Ţádný z členů domácího odboje se členem nové vlády nestal.
5.4.1945 – zveřejněn tzv. Košický vládní program – obsahuje zásady budování státu a vládní politiky.
Zdůvodňoval zahraniční orientaci na SSSR a národní výbory v něm byly prohlášeny za základ státní a veřejné
správy. Byla také nastíněna pozemková reforma společně se zestátněním klíčového průmyslu a bankovnictví.
Zmínka byla i o konfiskaci majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů. Národní fronta Čechů a Slováků se
stala základem politického systému – ve skutečnosti povolovala jen čtyři vybrané politické strany, ostatní
zakazovala.
Výsledky 2.světové války
Druhá světová válka vzala ţivot 58 milionům lidí a přinesla obrovské materiální škody ve výši dosahující aţ 4
biliony dolarů. Válce byl podřízen veškerý společenský a hospodářský ţivot, bylo vyuţito vědecko-technického
pokroku – výroba motorů, radary, rakety, jaderný výzkum (atomová bomba).
Německo provádělo totální vyhlazovací politiku (genocidu) vůči tzv. niţším rasám, především proti Ţidům a
Romům, jichţ ve vyhlazovacích koncentračních táborech zahynulo více neţ 6,5 milionů.
Po válce z pěti vítězných velmocí (USA, SSSR, Velká Británie, Francie a Čína) se dostaly do popředí 2
supervelmoci – USA a SSSR, které mezi sebou začaly soupeřit o prvenství ve světě. V Asii se zvyšoval vliv
Číny. Během války vzrostla ve světě prestiţ Sovětského svazu, který měl největší podíl na poráţce Německa,
coţ způsobilo posilu levicových ideologií a komunistických stran zvláště v Evropě, ale i ve východní Asii. Nové
levicové vlády vznikly i ve Francii, Itálii a Británii.
DND-str.215/ Nejsilnější hospodářskou velmocí se staly USA, jejichţ podíl na světové průmyslové produkci
dosáhl 60%. Byly největším vývozcem, získaly prvenství v námořním obchodě, disponovaly nejmohutnější
vojenskou silou a technikou. Opustily zásadu nevměšování se do evropských záleţitostí a přijaly roli hlavního
aktéra na světové politické scéně.
V neevropských oblastech, zejména v Asii, se postupně začal rozpadat koloniální systém a vznikaly nové
nezávislé státy.
JEDNÁNÍ SPOJENCŮ
Konference v Postupimi
17.7.-2.8.1945 – poslední konference protifašistické koalice v Postupimi. Vedle Stalina zde jednal nový
americký prezident Harry S.Truman a britského ministerského předsedu W.Churchilla po prohraných volbách
v průběhu konference vystřídal Clement Attlee. Jednalo se zejména o poraţeném Německu. Bylo dohodnuto, ţe
Německo bude spravováno ve 4 okupačních zónách – americké, sovětské, britské a francouzské. Mimoto byl
vypracován tzv. program čtyř „D“ – demilitarizace (úplné odzbrojení Německa), denacifikace (likvidace
nacismu a nacistické strany), demokratizace, demonopolizace (likvidace válečného průmyslu a omezení moci
německých monopolů). Reparace mělo Německo splácet především ve výrobcích a surovinách. Schváleno bylo
rovněţ rozhodnutí o odsunu Němců z Polska, Československa a Maďarska.
Zaloţení OSN a potrestání válečných zločinců
25.4.1945 – zaloţení Organizace spojených národů (OSN) - Jednalo se o krok dokazující spolupráci Spojenců.
20.11.1945 – 1.10.1946 – vojenský tribunál v Norimberku jednal o potrestání válečných zločinců. Byly
vymezeny 3 druhy zločinů – proti míru, proti lidskosti a válečné zločiny
JM/ Dnešní situace je této v mnohém podobná, leccos z toho, co se dnes ve světě děje, je také válečným zločinem
proti míru a proti lidskosti, pokud se hovoří o nějakých důležitých územích, nehovoří se o tom, že i toto území
bylo nebo stále ještě je domovem tisíců lidí.
Obţalováno bylo 24 německých válečných zločinců, rozsudek smrti byl vynesen nad 2 z nich.
květen 1946 – listopad 1948 – obdobný tribunál zasedal v Tokiu. Souzeno bylo 28 zločinců, 7 z nich dostalo
trest smrti.
Mírové smlouvy s poraţenými státy
2.2.1947 v Paříţi – podepsány mírové smlouvy s Bulharskem, Finskem, Itálií, Maďarskem a Rumunskem
K podpisu mírových smluv s Německem a Japonskem nedošlo kvůli zásadním rozporům mezi SSSR a USA
především v otázce Německa (jednotná ústřední vláda versus federalizace)
INDOČÍNA
r.1945 – Ho-Či Minem vyhlášena Vietnamská demokratická republika
1946-1954 - 1.indočínská válka
ROPNÉ ŠOKY, OŢIVENÍ VÝROBY
K určité krizi světových ekonomik došlo na konci 60.let. Přispělo k tomu zvyšování nezaměstnanosti, rostoucí
inflace a také tzv.ropné šoky (celosvětové prudké zvýšení cen ropy) v letech 1973-1975. Důsledná modernizace
a racionalizace výroby způsobila opětné oţivení ekonomiky od roku 1983. Svůj podíl na růstu výroby mělo i
nové zvýšení zbrojní výroby od konce 70.let.
PROBLÉMY ZEMÍ TŘETÍHO SVĚTA
DND-str.217/nerozvinutost – negramotnost, nezaměstnanost, velmi nízký příjem na jednoho obyvatele,
nedostatek domácího kapitálu, nízká produktivita práce, omezené technické a organizační schopnosti levné
pracovní síly, nízký podíl na světovém obchodu, vysoká porodnost, nedostatečná výţiva, niţší průměrný věk.
Důsledkem toho všeho je chudoba s ní související potravinová krize. Potravinová krize nutí k zahájení
intenzifikace zemědělské produkce v rozvojových zemích. Vývoj ukázal, ţe prosperity není moţno dosáhnout
napodobováním průmyslových zemí Severu, kde zvolili cestu rychlé industrializace.
DND-str.217/ „Rozvojové země jsou schopny vyrábět jen jednoduché technicky nenáročné produkty.
Zavádění nových technologií vede totiţ k okamţitému nárůstu nezaměstnanosti.“
JM/ Tuto větu jsem záměrně citovala doslova podle knihy a ještě ji zdůraznila. Všimněme si, že se v této větě
hovoří výhradně o „rozvojových zemích“. Ve své podstatě jde však o naprostý nesmysl. Rozvojové země nikdy
nebudou schopny cokoli dělat nebo vyrábět! Vždycky jsou to pouze LIDÉ, kteří pracují nebo vyrábějí. A lidé jsou
v rozvojových zemích takoví, jakými MOHOU BÝT, tedy jak dalece je jim umožněno být sami sebou. Takže
zatímco se západní svět v minulosti rozvíjel, protože k tomu měl dostatek příležitosti, a po tom se rozpínal ve
snaze ovládnout celý svět, rozvojové země byly sužovány boji o svůj vlastní domov a existenci. Na rozvoj sebe
sama jim nezbýval prostor, protože veškerý svůj čas a energii soustředili na svou vlastní obživu. To ovšem
neznamená, že jsou lidé v rozvojových zemích neschopní, jen neměli příležitost pracovat sami na sobě a rozvíjet
se. Každý z nich však má své schopnosti a je něčím originální stejně jako každý z nás! Pomoci by jim však měli
především ti, kteří se "zasloužili" o to, že v minulosti tolik strádali.
To, co je dnes možné vidět v zemích třetího světa, je ODVRÁCENÁ STRANA VÝVOJE ZÁPADU, který nebral
ohledy a uplatňoval pouze své vlastní nároky!!!
DND-str.217/ Různé politické reţimy zemí třetího světa:
Teokracie středověkého typu – Saúdská Arábie
parlamentní demokracie – pluralita politických stran v Indii, Kolumbii a na Srí Lance
Latinskoamerické země – demokratické vlády svrţeny vojenským pučem vojenská či polovojenská diktatura –
k udrţení moci uţíváno násilí a zabíjení (Kambodţa, Uganda, Rwanda)
Kmenové války v Angole, Nigérii a Súdánu
Náboţenská nesnášenlivost – hinduisté a muslimové mezi sebou krvavě bojují v Pákistánu a v Indii
národnostní rozpory – mnohaleté konflikty jsou patrné mezi Kurdy a iráckými a tureckými vládami
reţimy třetího světa jsou většinou nestabilní a dochází u nich k častým převratům, jejichţ příčinou je většinou
značná korupce ve státní správě.
Válečný konflikt mezi oběma vietnamskými polovinami
DND-str.219/1964-1975 – konflikt zahájily USA z obav o rozšíření komunismu do celého Vietnamu. Konflikt
patřil k nejkrvavějším a nejbrutálnějším od dob 2.světové války. Vietnamští partyzáni vedli zákeřný boj
v dţungli. Američané uţívali kobercových náletů a taktiky spálené země.
JM/ Podobná "taktika" byla v menší míře používána při osidlování Západu v případě Indiánský území - zde byla
"taktika spálené země" používána tak, že samozvaní vládcové před zimou vypálili Indiánům veškerou úrodu i
obydlí, takže Indiánům pak nezbylo nic jiného, než přistoupit na podmínky Američanů a svá území jim přenechat.
Ve Vietnamu byl postup Američanů podstatně drastičtější. Takovýto destruktivní proces je odvrácenou tváří
transformačních sil.
I přes výraznou technickou převahu se Američanům nedařilo dovést válku k vítězství. V USA se navíc mnoţily
protesty proti boji amerických vojáků ve Vietnamu.
JM/ Vietnamci měli jeden velký hnací motor - bránili svůj domov.
červen 1973 – Nixon s Breţněvem uzavřeli smlouvu o odvrácení jaderné války. V témţe roce ukončil válku ve
Vietnamu
1972-1974 – Nixonovo druhé prezidentské období je spojeno především s aférou Watergate (odhalení vloupání
prezidentových spolupracovníků do sídla Demokratické strany během volební kampaně a odposlech politických
protivníků). Poté byl Nixon nucen rezignovat.
ZHORŠOVÁNÍ VZTAHŮ MEZI VÝCHODEM A ZÁPADEM
DND-str.232/ Vztahy mezi Východem a Západem byly stále napjaté. USA se cítily poškozeny faktem, ţe
v arabsko-izraelském konfliktu roku 1973 stál SSSR na straně Sýrie a západnímu světu byly zastaveny dodávky
ropy, coţ vyvolalo obrovskou nezaměstnanost. Američané na oplátku poukazovali na porušování lidských práv
v SSSR a jeho bloku a podporovali i moţnost vystěhování sovětských Ţidů do Izraele.
Sovětský svaz se soustředil na další rozšiřování svého vlivu – zejména do Jiţní Afriky.
1976 – započalo rozmisťování raket středního doletu SS20 na evropském a asijském kontinentě
1979 – vpádem SSSR do Afghánistánu definitivně ztroskotala politika uvolnění
JM/Konflikt v Afghánistánu trvá dodnes a dodnes není vyřešen. Kde je asi chyba...? Nejspíš je základní chyba v
tom, že se stále hovoří jen o územích, příp. armádě a nikdy se nehovoří o lidech.
Nejdůležitějším požadavkem dnešní doby ale je jít v jednotě, tedy dohodnout se na jednotných požadavcích, aby
byl tento protest dostatečně důrazný, takže to chce v případě rozporů SPOLEČNĚ JEDNAT a hledat to nejlepší
řešení.
astrojinak@seznam.cz www.astrojinak.webnode.cz