Motto: Až půjdeš příště volit rozhodni se – klacek, nebo samopal !?
Byl jsem svědkem krádeže století... 2. DÍL
Celý článek i s odkazy:
http://atanova-zasuvka.blog.cz/1011/byl-jsem-svedkem-kradeze-stoleti-2-dil
HARVARDSKÉ
FONDY
Harvardské fondy mají na rozdíl od jiných fondů několik specifik. Představovaly
marketingový motor kupónové privatizace, který nahnal k registračním místům pod
dojmem slibu "zisku desetinásobku" miliony lidí, způsobily jedny z
největších škod z tunelování národního majetku a jsou symbolem podvodu kupónové
privatizace. V jejich čele po celou dobu stála jediná výrazná osoba, Viktor
Kožený, avšak vzhledem k obsáhlosti operací prováděných "harvardskou
skupinou" je vysoce nepravděpodobné, že by sám Kožený byl opravdu jediným
řídícím mozkem. Jeho umístění do čela byl spíše jen chytrý marketingový
tah, neboť na osobu bezúhonného podnikatele západního střihu a se západním
vzděláním se nachytá nejvíce důvěřivých lidí. Mnohem pravděpodobnější se jeví
teorie, kterou vyslovil mj. i Karel Staňek, představitel Ochranného sdružení
malých akcionářů Harvardských fondů, že Viktor Kožený byl jen "bílým koněm
agentů StB a KGB". Personální obsazení okolo Koženého to výslovně
potvrzuje.
VIKTOR KOŽENÝ, v roce 1979 emigroval spolu s rodiči do Mnichova, a poté
již sám v roce 1982 odchází do USA. Zde začíná studovat Harvardskou univerzitu,
kde jako Čech neuniká pozornosti zde tehdy působícímu agentu StB a KGB Karlu
Köcherovi, pozdějšímu kolegovi Václava Klause a Miloše Zemana z
Prognostického ústavu, spoluzakladatele Občanského Fóra a jedné z klíčových
šedých eminencí tzv. sametové revoluce; a také Juraje Širokého, agenta
StB majícího na starost nábor nových rekrutů. Je otázkou, nakolik jejich
tehdejší styky vyústily v přímý vázací akt pro KGB (StB), nebo zda byly
kontakty nastoleny v méně formální úrovni. V roce 1989 má Kožený v Bostonu a
New Yorku problémy s policií (údajné zneužívání kradených kreditních karet) a
odchází do Anglie, odkud poté putuje do tehdejšího Československa. Pohyboval se
velmi blízko významných osobností jako Čermák, Klaus, Čalfa aj.
Karel Köcher, Juraj Široký a Boris Vostrý
Mezi jeho nejbližší spolupracovníky patřil a stále patří Boris Vostrý,
bývalý vysoký důstojník StB s údajnou hodností plukovníka. Jeho svazek byl
však, stejně jako ostatní svazky vysokých důstojníků StB, včas skartován. Z
dostupných informací, mj. i z jeho životopisu lze zjistit, že od roku 1971
pracoval na ministerstvu vnitra, od roku 1981 ve funkcích zástupce náčelníka
technické správy federálního ministerstva vnitra, poté zástupce náčelníka VI.
Správy SNB. Je nepochybné, že se jedná o špičkového komunistického
bezpečnostního kádra. Zůstává otázkou, nakolik Harvardské operace přímo řídil,
popř. řídil i Koženého, se kterým působil v řadě firem již od roku 1990.
Harvardské fondy zakládal spolu s Viktorem Koženým jeho děd František
Stehlík, dvojnásobný agent StB po krycím jménem "Franta", č.
svazku 2242. Byl členem prvního představenstva HARVARD CAPITAL and CONSULTING
a.s. a poté vystřídal řadu funkcí v rámci celé struktury Harvardských fondů.
Významnou roli hraje bezpochyby již výše zmíněný Juraj Široký, agent StB
s krycím jménem "Bellan", č. svazku 196592, který působil přímo na
hlavní správě rozvědky StB, která měla na starost operace v zahraničí.
Figuroval v celkem šesti společnostech přímo či nepřímo napojených na
harvardské fondy. Velmi aktivní zejména na Slovensku, kde figuruje asi ve
dvaceti společnostech.
Tato nejznámější česká tunelářská kauza je extrémně složitá, neboť pachatelé
založili desítky nejrůznějších právnických osob, přes které aktiva převáděli, a
proto by seriózní pokus o rozkrytí této struktury zabral stovky stran textu.
Pod slibem tzv. "zisku desetinásobku", tzn. zaručení investorům, že
jim hodnota jejich kupónových knížek bude desetinásobně přeplacena, získala
harvardská skupina kontrolu nad majetkem v hodnotě min. 60 miliard korun, v
odhadní ceně roku 1994. Nutno zdůraznit, že tato účetní hodnota neodpovídá
hodnotě tržní, což znamená, že skutečná reálná hodnota aktiv získaných
Harvardem se mohla pohybovat ve stovkách miliard. Ve svém zenitu, tj. v roce
1994 kontrolovala harvardská skupina asi padesát nejlukrativnějších českých
podniků. Václav Klaus tehdy na adresu Koženého
směřoval další ze svých nesmrtelných výroků: "Jen více takových podnikatelů!"
V témže roce začíná systematický tunel směřující do kyperských společností,
které dále aktiva převádějí do neblaze proslulé Daventree Ltd.
Po útěku Koženého do Irska, v důsledku aféry Wallis, která byla
výsledkem mocenských sporů tehdejších mocných neobolševických kádrů, tunel dále
úspěšně probíhá v režii Borise Vostrého. V roce 1996 jsou již téměř
dotunelované harvardské fondy (resp. jejich mateřská společnost) rychle
transformovány na Harvardský průmyslový holding a.s., která vzápětí své veškeré
zbylé jmění vkládá do Daventree Ltd., za to obdrží bezcenné akcie. Harvardský
průmyslový holding a.s. jde vzápětí do likvidace, Boris Vostrý je jmenován
likvidátorem a začínají se mazat stopy. Vyvádění majetku v řádech desítek
miliard korun pochopitelně nemůže uniknout tehdejšímu ministerstvu financí, BIS
ani vládě. Neděje se však vůbec nic. Zřejmě pro získání času a navození naděje
pro akcionáře k získání alespoň nějakých peněz je Harvardský průmyslový holding
a.s. v roce 1998 (tedy téměř 4 roky po jeho faktickém vykradení!) prodán jedné
z Koženého firem. Kožený platí dvěma směnkami v hodnotě 10 miliard korun, které
nikdy neuhradí. Teprve v roce 1999 vydává soud na návrh akcionářů rozhodnutí,
kde Borise Vostrého odvolává z funkce likvidátora společnosti Harvardský
průmyslový holding a.s. Vostrý se odvolává a obstrukcemi se dočasně udrží ve
funkci. Stihne ještě svolat valnou hromadu a jmenovat nového likvidátora
Michala Pacovského, další osobu ve službách harvardské skupiny. Teprve poté se
po složitých soudních sporech a právních bitvách daří jmenovat likvidátorem
osobu bez zjevného napojení na Koženého skupinu. Následuje definitivní
bezradnost a bezmocnost všech, kteří vložili do harvardských fondů své peníze.
Teprve v roce 2003 byli Kožený s Vostrým oficiálně obviněni z podvodu, aby měli
dostatek času na útěk, Kožený na Bahamské ostrovy a Vostrý do středoamerického
Belize.
Tunel se uzavřel. Celkové škody spáchané harvardskou skupinou jdou bezpochyby
nad sto miliard korun, přičemž tuto sumu lze považovat ještě za velmi střízlivý
odhad.
BANKY MEZI
OSOBY POSKYTUJÍCÍ STÁTNÍ KRYTÍ NERUŠENÉMU ROZKRÁDÁNÍ BANK patří především: Ivan
Kočárník, Jan Klak, Tomáš Ježek, Roman Češka a Jiří Skalický Ivan
Kočárník, v
osmdesátých letech 20.století jako vysoce postavený člen KSČ ředitel odboru
tehdejšího ministerstva financí, v letech 1992 - 1997 místopředseda vlády a
ministr financí. Josef
Tošovský Sanaci bank
a legalizaci jejich pumpování vždy tvrdě prosazoval Václav Klaus, který za dobu své vlády zabránil
jakémukoli pokusu o zpřísnění podmínek pro poskytování úvěrů ze strany
polostátních bank. Typickou operací při pumpování byl úvěr od banky, jeho
nesplácení, převedení úvěru na státní konsolidační banku a následně jeho prodej
jako nevymahatelné pohledávky za zlomek výše jistiny úvěru. Dlužník si tedy
půjčil např. miliardu, nic nesplatil a následně si přes spřátelenou společnost
koupil od Konsolidační banky pohledávku vůči sobě za několik desítek milionů. Dodnes v České republice probíhá "akciové
loupežnictví" Podívejme se
na největší vypumpované banky: ČESKÁ
SPOŘITELNA Z vedení České spořitelny jsou
stíháni již od září roku 2002 mj. bývalý generální ředitel banky Jaroslav
Klapal a členové
představenstva Josef Kotrba, Rudolf Hanus a Kamil Ziegler. Jsou obvinění
z trestného činu porušovaní povinností při správě cizího majetku a zkreslování
údajů o stavu hospodaření, který měli spáchat tím, že poskytli úvěr 970 milionů
v září 1997 zjevně krachující leasingové společnosti Corfin. Několik měsíců
poté byla tato pohledávka klasifikována jako nevymahatelná a prodána za jednu
korunu soukromé firmě spřízněné s obviněnými. Klasická "pumpařská"
transakce. Vyšetřování případu se však vleče a zřejmě nebude nikdy dotažen do
konce, neboť v případě jeho skutečného vyšetřování hrozí trestní postih Livii
Klausové a Josefu Kotrbovi. DŮLEŽITÉ
OSOBY: Evžen
Tošenovský, Martin Kocourek, Josef Kotrba a Kamil Ziegler Jaroslav
Klapal, generální
ředitel a předseda představenstva 1994 - 1999. Bývalý vysoký komunista obsazený
do funkce generálního ředitele zřejmě nebyl tím, kdo skutečně rozhodoval, kolik
se vypumpuje a kam. Byl spíše vybraný k tomu, aby byl první na ráně. Václav
Junek, Antonín Charouz a Lubomír Soudek Miroslav
Tuček, agent StB,
ev. č. 1864001, krycí jméno "KRÁL - národohospodář". Komunistický
ekonom a dlouhodobý prorektor VŠE Praha za bolševismu, v 70. letech dokonce
ekonomický poradce prezidenta. Před rokem 1989 zakotvil v Prognostickém ústavu,
líhni kádrů, které připravovaly předání moci. V letech 1992 - 2000, tj. až do
pádu banky působil ve funkci člena dozorčí rady banky. Měl zásadní vliv na
všechny "pumpařské operace". Jeden z mozků vykrádání IPB. Jiří Weigl,
Libuše Benešová, Libor Procházka, Aladár Blaas, Jan Klacek a Jiří Tesař IPB nebyla
klasicky vypumpována, jako ostatní banky, ale doslova "přepumpována",
což způsobilo trochu jiný scénář, než bylo obvyklé sanování a státní pomoc.
Bylo nutno jí převést na jinou banku, spolu s absolutními státními garancemi,
které znamenají, že státní výdaje budou ještě vyšší. Jedno z
největších rozkrádání banky bylo realizováno přes společnosti izraelského
státního občana Alon Barac, nar. 11.8.1960 (v českých médiích většinou
nepřesně uváděný jako Barak Alon, pod tímto jménem také občas vystupoval) a
jeho holding B.C.L. Trading. Vykrádání banky zahájené v roce 1996 ve formě
dokumentárních akreditivů nebylo však Baracovou první operací v Komerční bance,
počátkem 90.let ji připravil přes svou firmu Tessos Praha o asi dvě miliardy
korun. V průběhu let 1996 - 1999 poskytla Komerční banka Baracovi úvěry ve výši
přes osm miliard korun. I přes trestní oznámení na něj z roku 1999 nebyl Barac
nikdy v Čechách stíhán a stítní zastupitelství v Praze si na něj netrouflo
vydat ani zatykač. Podobné podvody jako v Čechách měl Barac na svědomí i v
Maďarsku, kde pumpoval státní banku Postabank. Maďarské úřady Baraca dokonce na
krátkou dobu zadržely, poté byl propuštěn. Žalobě čelil pouze ve Vídni v
Rakousku, ale i tam spravedlnosti unikl vzhledem k náhlé nemoci soudce. PERSONÁLNÍ
POZADÍ: BANKA
BOHEMIA ________________ Tato "Zpráva" koluje po internetu asi od roku 2005 v různých
grafických a stylistických úpravách. Svým osudem připomíná tajně šířený text
Charty 77 před rokem 1989, a tak se vracíme zpátky do dob "Edice
Petlice". (pozn.:
"Zpráva" je postupně doplňována a upřesňována tak, jak jsou
relevantní nové informace) Použil jsem
převážně zdroj: Darnyho svět - 1. díl - 2. díl - 3. díl ______________ ÚSTAVNÍ
SOUD ČR Ústavní soud
"smázl" důkazy 80 procent hospodářských kauz. Několika nálezy totiž
prý znemožnil, aby se u soudu použily důkazy, jež zabavili policisté při
prohlídkách kanceláří a firemních sídel. U pražského vrchního státního
zastupitelství, které se specializuje na nejzávaznější hospodářské delikty v
zemi, se to týká 80 procent všech případů, které řeší. Předsedou
Ústavního soudu v r. 1993 - 2003 byl JUDr. Zdeněk Kessler, od roku 2003
tuto funkci zastává JUDr. Pavel Rychetský. Na závěr
článek Petra Havlíka ze 3. 3. 2011: "…Nelze si nechat "kálet na
hlavu". To české "ono to nějak dopadne" nebývá tím nejlepším
životním postojem. Pasivita může být i forma spoluviny. Psát o dílčích
každodenních excesech současné party Dolce vita (sladký život) skoro
nemá smysl. Jim je totiž už úplně jedno, co si o nich myslíme. Pro ně je
důležitý každý další den navíc u koryta. A platí to v různé míře pro všechny
současné parlamentní strany. Jen se ukřičte, upište, uprotestujte,… Hlavně, že
karavana táhne dále. O víkendu v Dubaji na golfu..."
V první polovině 90. let vzniklo přes 50 bank, z toho 18 z nich skončilo
v konkurzu či v likvidaci. Z dalších pěti zůstaly jen akciové společnosti bez
bankovní licence.
Použití termínu "tunelování", pro cílené a organizované vyvádění
financí z bank s úmyslem je nevrátit, není přesné, neboť vystihuje jen jeden
používaný způsob. Vhodnější se jeví pojem "pumpování", neboť banky
byly doslova pumpovány, řada z nich až k bankrotu. Banky sloužily jako pumpa
peněz, kam si vyvolení mohli kdykoli přijít a "napumpovat". Základním
způsobem "pumpování" bylo ztrátové úvěrovaní a cílené tunelování
managementem, obojí umožněné slabou legislativou a nečinností policie, potažmo
orgánů moci výkonné. Ztrátové úvěrování bylo navíc velmi podporováno tehdejší
vládou, která držela u moci tehdejší "kapitány průmyslu".
K vypumpovaným bankám vláda přistupovala v zásadě dvěma způsoby. Nechala je
padnout (Banka Bohemia, Plzeňská banka, Kreditní banka Plzeň aj.) nebo
je nákladně sanovala v řádech desítek či stovek miliard (IPB, Česká
spořitelna, Komerční banka). Státní pomoc měla různou formu - odkup
klasifikovaných úvěrů, garance, navýšení základního kapitálu nebo typicky
převedení nedobytných pohledávek na Konsolidační agenturu.
VÁCLAV KLAUS, předseda vlády do roku 1997. Ve své autobiografii píše: "Nejvíce
jsem o ekonomii v 70. letech diskutoval s Vlado Rudlovčákem, ... a v letech
osmdesátých s Dušanem Třískou, hlavním otcem naší kupónové privatizace... do
užšího kroužku kolem semináře patřili K. Dyba, T. Ježek, ...J. Stráský, V.
Dlouhý, I. Kočárník.... Na seminářích vystupovali i Richard Salzmann, Miloš
Zeman a další...." Jak vidno, všechny větší akce se připravují roky.
Jan Klak, náměstek ministra financí, po skončení funkce se jako
statutární orgán přímo podílel na pumpování Komerční banky.
Tomáš Ježek, předseda Výkonného výboru FNM, člen KSČ od svých 18 let.
Roman Češka, náměstek ministra pro správu národního majetku a jeho
privatizaci, předseda výkonného výboru FNM od poloviny roku 1994 - prosinec
1998.
Jiří Skalický, předseda Prezidia FNM a ministr pro správu národního majetku
a jeho privatizaci červen 1992 - červen 1996.
JOSEF TOŠOVSKÝ - jeho
kariéra je typickou kariérou bolševika. Během nejtvrdší normalizace v roce 1973
vstoupil do KSČ, osobní přítel Svatopluka Potáče a dalších nejvyšších
komunistických kádrů. Z nejvyšších funkcí ve Státní bance Československé (mj.
post zástupce předsedy SBČS) jmenován v roce 1988 ředitelem Živnostenské banky
v Londýně. V prosinci 1989 konsensem komunistů a Havla jmenován předsedou
tehdejší SBČS, ve funkci až do rozpadu federace, od ledna 1993 až do 1997
guvernérem ČNB. Na přelomu let 1997/1998 krátce předsedou vlády ČR, poté až do
roku 2000 znovu guvernér ČNB. Tošovský představuje
klíčovou postavu, která z titulu své funkce kryla nerušené pumpování bank.
Celková suma, kterou bylo třeba naplnit vypumpované a rozkradené banky, se
odhaduje až k
JEDNOMU BILIONU KORUN!!! Tady začal neuvěřitelný propad české ekonomiky, zachraňovaný nízkými platy
zaměstnanců a placením nesmyslných předražených poplatků za cokoliv. Probíhalo
trestuhodné rozhazování financí získaných z privatizace, záměrně se
předražovaly a předražují státní zakázky. Proto chybí finance na tisíce
důležitých věcí (namátkou důchody počínaje - a např. dírami na silnici konče).
Bezostyšným okrádáním daňových poplatníků se stát dodnes vyhýbá bankrotu. Ovšem
management státních i soukromých firem svůj plat navyšoval a navyšují do
nebeských výšin.
Cena zlata na světových trzích nepřetržitě roste už skoro jedenáct let.
Kdyby Česká národní banka pod vedením Josefa Tošovského neprodala bezmála 56
tun žlutého kovu v letech 1997 a 1998, ale až v roce 2010, mohla Česká
republika na této transakci při zohlednění vývoje kurzu koruny vůči dolaru
vydělat o 27 miliard korun víc.
AGROBANKA
Její kauza byla zmíněna již výše v souvislosti se skupinou MOTOINVEST.
Začneme velmi zajímavou a trefnou citací detektiva Úřadu finanční
kriminality a ochrany státu, který se v roce 2003 nechal slyšet v novinách, že:
"Vyšetřovat třeba tunelování České spořitelny je
o hubu. Dotýká se příbuzných nejvyšších politických špiček. A tak litujeme
každého, kdo to dostane na stůl."
Česká spořitelna začala být pumpována již od svého vzniku v roce 1991. První
hloubkový audit banky v roce 1995 objevuje obrovské díry v hospodaření - a
ministr financí Ivan Kočárník podepisuje urychleně státní garanci pro
spořitelnu ve výši 4,1 miliardy korun. Zároveň jsou ztrátové úvěry převáděné na
Konsolidační banku a bilance banky se takto, alespoň provizorně,
"čistí".
Další krize přichází v roce 1998, kdy se spořitelna jako držitel největšího
objemu primárních vkladů v zemi ve výši cca 300 miliard korun ocitla na okraji
propasti. Poté, co vláda obdrží varující zprávu společnosti KMPG o ztrátě banky
přesahující její aktiva, je nucena rychle jednat a uhasit hrozící požár. Pád
největší banky v zemi by zemi destabilizoval. Do spořitelny jsou doslova
pumpovány desítky miliard, čímž je částečně stabilizována a ze strachu, že
další vypumpování by již nebylo finančně únosné, je hledán strategický partner.
Ten je nakonec nalezen v rakouské Erste bank, která získává kontrolní balík
akcií.
Ztrátové úvěry přivedly banku na sklonku devadesátých let do stavu, kdy bylo
nutno státní pomoci ve výši asi 60 miliard korun (zpráva ČTK ze dne 17.12.
1998). Politicky motivované úvěry krachujícím podnikům zcela zdevastovaly její
portfolio a hrozil krach. Miloš Zeman nazval kupodivu výstižně ve svém projevu
před PSP ČR dne 8.3. 2000 Českou spořitelnu "finančním ústavem, zevnitř
rozežraném červotočem jako staré dřevo".
Livia Klausová, manželka Václava Klause. Členka dozorčí rady banky,
která schvalovala všechny významné operace v letech 1993 - 2000.
Úzké provázání banky s ODS dokazuje i
angažmá
Evžena Tošenovského, v dozorčí radě banky v období největšího pumpování,
tj. v letech 1996 - 1999, nebo poslance ODS Martina Kocourka, jako člena
dozorčí rady banky v letech 1996 - 1998.
Josef Kotrba, bývalý člen KSČ a ODA, manžel Petry Buzkové, ministryně vlády za ČSSD. Člen představenstva v letech 1997 - 1999,
tedy v době, kdy se pumpovalo nejvíce.
Kamil Ziegler, před rokem 1989 působil ve Státní bance československé,
člen KSČ. V roce 1999 se poté, co odešel z vypumpované České spořitelny, stal
generálním ředitelem státní Konsolidační banky, kam byly ztrátové úvěry
vyváděny. Cíl byl jednoduchý - zajistit, že úvěry nebudou od dlužníků vymáhány
a tyto pohledávky budou jako "nevymahatelné" odprodány za zlomek
původní hodnoty, typicky třeba subjektům spřízněným s dlužníky. V roce 2004 na
otázku, kdo je jeho profesním vzorem, pravdivě a trefně odpověděl: "Je
jím Richard Salzmann. Naučil mě nesmírnou spoustu věcí. Uměl lidi
nadchnout, dát jim vizi. Navíc byl vzdělaný, inteligentní, skvělý rétor, v
bankovnictví se velmi orientoval. Vrátil mu noblesu a prestiž. Škoda, že
neodešel o dva roky dříve." O Richardu Salzmannovi bude řeč níže.
Ziegler se od něj skutečně měl co učit, za jeho éry bylo z Komerční banky
ukradeno ještě o mnoho miliard více.
Vladimír Kotlář, člen představenstva banky od roku 1991 - 1999 a Rudolf
Hanus, člen představenstva 1994 - 1999. Tito dva agenti StB jsou úmyslně
uváděni dohromady, neboť jejich společné krycí jméno "Mirek" a
působení v rezidentuře v Českých Budějovicích naznačují jejich blízký vztah.
Hanus byl od roku 1993 - 1999 jedním jednatelů společnosti ČNTS, servisní firmy
televize NOVA. Jeho jméno figuruje (spolu s tehdejším generálním ředitelem
spořitelny Klapalem) pod smlouvami z roku 1996 s firmou Ronalda Laudera, která
si u České spořitelny půjčovala finance v řádu miliard. Tyto úvěry CME
pochopitelně nesplatila a údajně je splácí dodnes.
IPB
IPB vznikla roce 1993 sloučením Investiční banky (je zajímavé, že vznik
Investiční banky v roce 1990 byl předem již za komunismu plánován, jak vyplývá
z interních dokumentů Státní banky Československé z února 1989) a Poštovní
banky. IPB se brzo dostala mezi tři nejsilnější banky v zemi.
Postupně docházelo k navyšování základního kapitálu, tzv. "nafukování
bubliny" a důkladnému pumpování ve formě úvěrů a vyvádění aktiv na
dceřinné společnosti. Významnou destinací peněz pumpovaných z IPB byly firmy Václava
Junka, agenta StB a člena posledního předlistopadového ÚV KSČ, zejm.
Chemapol Group a společnosti, ve kterých figuroval jako statutární orgán či
většinový vlastník Antonín Charouz. Miliardy končily také v impériu Lubomíra
Soudka, agenta StB, evidenční číslo 24939, krycí jméno GORDON, ovládajícího
mj. Škodu Plzeň.
Prostřednictvím IPB byla financována i ODS, první půjčku ve výši 55 milionů v
roce 1992 brzo následovaly další, bezpočet večírků, konferencí a
"Žofínů" ani nepočítaje. IPB financovala i vydání knihy Václava
Klause "Dopočítávání do jedné".
První ohrožení nerušeného pumpování znamenal rok 1995, kdy se do IPB vypravili
kontroloři NKÚ, aby prověřili, proč banka neplatí daně. Dluh banky tehdy činil
cca 173 milionů korun. Z banky byli nekompromisně vyhozeni a premiér Klaus
tehdy osobně a v doprovodu tehdejšího vicepremiéra Kalvody navštívili NKÚ, aby
jeho vedení náležitě "umravnili" a odkázali do patřičných mezí. Tento
daňový dluh později IPB ministerstvo financí v čele s Kočárníkem odpustilo.
Menší problém nastal i v roce 1997, kdy auditorská společnost Coopers &
Lybrand odmítla vydat pozitivní auditorskou zprávu s odkazem na neprůhledné
účetnictví a nestabilitu banky. Pumpování proto kryla nějakou dobu auditorská
společnost Ernst & Young, který vydávala bance výroky "bez
výhrad", a to často v rekordní době.
Na jaře 1997 odmítlo vedení IPB poskytnout úvěry zjevně krachujícím firmám,
zřejmě s ohledem na blížící se politické změny (pád Klausovy vlády v roce 1997)
a hrozící odpovědnost. 30.4. 1997 jsou Tesař s Procházkou zatčeni a
putují do vazby. Brzo zřejmě dostanou rozum, jsou propuštěni a zůstávají ve
funkcích.
V roce 1998 se v IPB objevuje strategický partner Nomura, zřejmě na objednávku,
aby maskoval skutečnost, že banka je na pokraji pádu. Nomáda brzo převádí svůj
podíl na společnost Saluka Investments, s heslem "čím neprůhlednější, tím
lépe".
Konec se však blížil. Stomiliardové manko už nešlo krýt a bylo nutno poslat
banku do nucené správy. Stalo se tak v červnu 2000 a pro mediální efekt
"zakročujeme tvrdě a nikdo neunikne potrestání" obsadilo centrálu IPB
po zuby ozbrojená zásahová jednotka URNA. Banku během dvou dnů koupila ČSOB a
stát jí zaručil veškeré ztráty.
Ještě před uvalením nucené správy se podařilo managementu banky vyvést veškerá
likvidní aktiva do tzv. off-shore fondů na Kajmanské ostrovy (přičemž společným
portfoliem byly fondy Triton), na který se nucený správce ani český stát
"nedostane". Šlo o řadu fondů, které využívají legální nedobytnosti
právního prostředí Kajmanských ostrovů. Celkovou výši aktiv vyvedených na
Kajmany lze odvodit z rozhodnutí vlády ČR, která 21.7. 2003 rozhodla, že Konsolidační
agentura zaplatí ČSOB v rámci státních garancí celkem 49,3 miliardy korun jako
náhradu za majetky ukradené do fondů Triton.
Podle státních odhadů by krize IPB a související státní záruky měly přijít
daňové poplatníky až na 160 miliard korun.
PERSONÁLNÍ POZADÍ VYPUMPOVÁNÍ IPB:
Jiří Weigl, prodloužená ruka Klause v bance, který dohlížel, aby bylo
pumpováno správným směrem a výhradně se souhlasem mocných. Člen dozorčí rady
banky 1993 - 1998. V současné době působí ve funkci vedoucího Kanceláře
prezidenta republiky.
Libuše Benešová, místopředsedkyně ODS a předsedkyně Senátu zastávala v
letech 1996 - 1998 funkci člena dozorčí rady. Jejím úkolem bylo hájit zájmy ODS
v bance, zejména úvěrování společností spojených s ODS.
Libor Procházka, několikrát byl trestně stíhán, tři týdny dokonce i
vazebně, vždy bylo však trestní stíhání zastaveno. V představenstvu banky
působil v letech 1992 - 2000.
Aladár Blaas, pravá ruka Libora Procházky a náměstek v IPB. Trestně stíhán,
na intervenci ministra vnitra obvinění staženo.
Jan Klacek, místopředseda stínové vlády ČSSD 1996 - 1998, ve stejném období
i člen představenstva IPB. Od roku 1998 až do pádu banky generálním ředitelem
IPB.
Jiří Tesař, autor ekonomického programu ČSSD, generální ředitel,
předseda představenstva IPB 1992 - 1998 a člen dozorčí rady 1997 - 2000.
Výše ukradených peněz se může pohybovat v řádech okolo 300 - 400 miliard korun, Konsolidační agentura
odkoupila nejhůře klasifikované dluhy za 170 miliard,
záruky státu vůči ČSOB jsou neomezené (odhady státu se zatím pohybují okolo 100 miliard), takže konečný účet může být ještě vyšší.
KOMERČNÍ BANKA
Komerční banka vznikla vyčleněním z bývalé státní SBČS a v roce 1992 se
transformovala v akciovou společnost. Ve stejnou dobu se zde objevuje klíčová
osoba vykrádání banky, Richard Salzmann.
Kam peníze z Komerční banky nejvíce mizely?
Mezi největší společnosti, kam byly pumpovány finance z Komerční banky, patří
firmy (skupina ČS/Satrapa) okolo agenta StB, svazek č. 25447, Františka
Chvalovského. Celková suma se pohybuje kolem tří miliard.
Více než jednu miliardu vypumpoval z banky Petr Smetka, přes svou
společnost H-SYSTEM.
16. února 2000 schválila Zemanova vláda pomoc Komerční bance pohybující se na
pokraji krachu. V rámci sanace stát převzal její špatné úvěry ve výši asi 65
miliard Kč, které byly později podle zaběhnutého scénáře převedeny do
Konsolidační agentury. Komerční banku poté převzala francouzská Societé
Generale. Dne 20.7. 2001 potom Miloš Zeman, tehdejší premiér ČR publikoval
článek, ve kterém uvedl "Myslím si, že privatizací Komerční banky končí
tunelování velkých bank v Čechách".
Na prvním místě nelze neuvést Richarda Salzmanna, generálního ředitele
banky od roku 1992 - 1998. Do roku 2000 byl senátorem za ODS. Osobní přítel
Václava Klause, Ivana Kočárníka, Tomáše Ježka, Dušana Třísky atd. Je ironíí, že
celá 90. léta byl Salzmann prezentován jako vzor bankéře a byl o něm dokonce
natočen díl cyklu GEN (Galerie Elity Národa). Osobně schvaloval největší
pumpařské operace.
Jan Klak, člen dozorčí rady banky 1995 - 1997.
Karel Dyba, člen dozorčí rady banky 1997 - 1998, tj. v době největšího
pumpování do Alonovy BCL Trading. Bývalý ministr hospodářství za ODS. Člen KSČ
od 22 let, za komunismu kariéra v ČSAV, zakotvil v Prognostickém ústavu.
Josef Kotrba, člen dozorčí rady 1995 - 1997, více o něm viz. výše kauzu
České spořitelny
Jan Stráský, v dozorčí radě 1998 - 1999, jeho úkolem bylo krýt předchozí
velké vykrádání banky, bývalý předseda federální vlády v roce 1992, pozdější
ministr zdravotnictví a dopravy (ODS). Bývalý vysoký funkcionář KSČ, vstoupil
do ní ve svých 18 letech.
Banka Bohemia je typovým příkladem, jak si nomenklaturní kádři bolševického
režimu založili banku, kterou vykradli a jejich dluhy uhradil stát. Byla
založena v roce 1991 a již tři roky nato, v roce 1994 na ní byla uvalena nucená
správa a skončila v likvidaci. Ztrátu banky ve výši 17 miliard korun zaplatil
stát. Banka byla vypumpována dosti primitivně a bez jakýchkoli krycích operací,
miliardy tekly přímo na konta Adamcových a Čadkových firem a končily v
zahraničí. Management banky si byl zřejmě tak jistý svými konexemi na vládu a
orgány činné v trestním řízení, že se krycí operace při vykrádání jevily jako nadbytečné.
Po uvalení nucené správy na banku a prohlášení konkursu se stal jejím správcem
bývalý komunistický ministr financí Jiří Nikodým, který dohlédl na to, aby pád
banky vyšuměl do ztracena a ztratily se důležité dokumenty, mj. řada úvěrových
smluv. Zbylá aktiva banky v řádech stovek milionů korun potom Nikodým pod cenou
prodával firmám spřízněným s Adamcem.
HLAVNÍ POSTAVY VYKRADENÍ BANKY BOHEMIA:
Jiří Čadek, podplukovník StB působící v rozvědce a poté v odboru ochrany
stranických a vládních činitelů. Vzhledem k nepokrytému vykrádání banky do jeho
firem byl formálně stíhán, policie mu však dala dostatek času, aby po zahájení
stíhání odjel na Floridu. Kriminalista, který měl přístup k jeho spisu na
policii, řekl k jeho nerušenému odjezdu do zahraničí: "Vyšetřovatelé
dokonce ani nenahlásili na hranice blokaci jeho jména, což se běžně dělá."
Během jeho pobytu na Floridě zrušil parlament paragraf trestního zákona, podle
kterého byl stíhán, mohl se tedy bezstarostně vrátit z příjemné floridské
dovolené. Dnes Čadek dále podniká a vlastní několik firem. O pádu banky řekl
pro tisk 7.7. 2004 s příslovečnou bolševickou drzostí: "Neudělal jsem
nic nezákonného. Úřady proti Bance Bohemia postupovaly nesprávně a tím zavinily
její pád."
Ladislav Adamec, syn posledního bolševického premiéra Ladislava Adamce.
Bývalý člen dozorčí rady banky Bohemia, dnes nerušeně podniká a vlastní desítky
firem. Jeden z neznámých českých miliardářů.