Náš velmi drahý prezident
autor: Slávek Popelka
Dalším z celé řady prvenství, kterými se může chlubit náš národ je i to, že máme nejdražšího prezidenta na světě. Jak je to myšleno? Ukažme si to na jednom příkladu.
Představte si, že žijete v 19. století a že jste zdědili mlýn. Sice trochu omšelý a maličko zchátralý, ale jinak vcelku dobře fungující, zavedený a vydělávající peníze. Ten mlýn jste svěřili správci, aby ho nechal opravit a jeho část, kterou nemíníte využívat, prodal. Správce to po několika letech udělá a vy se těšíte na naditý měšec, které dostanete. Jaké je ale vaše překvapení, když zjistíte, že částka za opravu je mnohem vyšší než ta, za kterou povedený správce prodal celý mlýn! A tak nemáte vůbec nic a navíc jste povinni splácet vysoký dluh.
A teď si představte, že ten správce se navíc nadouvá a všude vykládá, jak celou věc dobře provedl a zorganizoval a požaduje, aby kvůli svým zásluhám a schopnostem mohl nastoupit na ještě vyšší místo. Nemožné?
Když se přijedete podívat do mlýna, který ještě před nedávnem byl váš, zjistíte, že v něm za pár krejcarů do úmoru dřou nádeníci z okolních vesnic a tučný zahraniční majitel, pokud se zrovna neobveseluje s chudými dívkami z okolí, počítá vydělané stříbrňáky, které pak v truhlách převáží do ciziny.
To je zhruba obraz toho, co Václav Klaus provedl s naší ekonomikou. Nechal hluboko pod cenou rozprodat či rozkrást téměř vše, co v naší zemi mělo nějakou cenu. Především díky němu máme dnes obrovský dluh, který budou těžce splácet celé generace našich potomků. Jen částka za špatný koncept ekonomické reformy dosahuje 600 miliard korun. Náklady za ušlé příležitosti jsou obdobné. Ztráty způsobené několikanásobným podhodnocením koruny vůči světovým měnám, ke kterému došlo brzy po změně režimu a které prosadil Klaus, jdou rovněž do stovek miliard.
Václav Klaus byl také tím, kdo podporoval pochybné privatizátory (často z řad bývalých veksláků nebo polopodsvětí) , kdo zdržoval a všemožně oslaboval právníky, státní správu a kriminalisty, kteří se proces divoké privatizace pokoušeli udržet v rámci zákona. On byl tím, kdo na vývěsní štít privatizace připnul motto: „Neznám špinavé peníze“ a výrok o údajné kriminalizaci podnikání.
Dalo by se ještě pokračovat o nesmyslně vysokých úrocích za půjčky pro začínající podnikatele, které na straně jedné zapříčinily tisíce osobních tragédii a na straně druhé nastartovaly proces nesplácení bankovních úvěrů a následně řetězové krachy bank, o zbytečném opuštění východních trhů, na které se dnes jen s obtížemi dostáváme zpět, o vytvoření podmínek pro nelegální zisky (topné oleje atd.).
Pokud by V. Klaus byl agentem zahraničních tajných služeb s úkolem předat nejrozvinutější ekonomiku bývalého východního bloku do cizích rukou, pak by svůj úkol splnil dokonale. Pokud ne, pak je to diletant, který pokazil co se pokazit dalo.
Nebýt povinné úcty k úřadu prezidenta, skoro by se mi chtělo nahlas zakřičet: „Klausi, Klausi, vždyť ty patříš do basy“.
/Autor tohoto textu je novinář a publicista. Koncem osmdesátých let byl několikrát uvězněn za kritické články a výzvy k demonstracím. Na jaře r. 1988 např. strávil 3 měsíce v pracovním táboře za pokus o založení Strany zelených (od jejíž dnešní politiky se distancuje). Dohromady strávil ve vězení víc než rok. Studoval celkem na třech vysokých školách, z nichž dvě dokončil. /
Cílem je dostat tento článek do všech domácností v ČR, dosáhnout odvolání V. Klause z funkce prezidenta a jeho postavení před soud za stamiliardové škody, které způsobil.